Jaké to je?

Dívám se zamřížovaným oknem cely
a přemýšlím o vás
O lidech stejných jako
jsem já,
co dokázali být tolik jiní než já.
Jaký to musí být pocit,
číst cizí poštu a snažit se ve vyznaních lásky najít zlo
Co cítite, když razítkujete nečí stesk a samotu razítkem ,,kontrola korespondence,,

Musí to být zvláštní pocit
zadržet někomu fotky jeho lásky.
Snažit se využít něčího citu
pro pochvalu od velitelů.
Jaké může být lhát
jen pro frčku na mundůru a kousek lesklého plíšku.
A bez hnutí někomu zničit celý život,
jaký to je asi pocit?

Ten pocit, co musí mít muž, když na demonstraci
zaklekne křehkou dívku.
Když vmačkává odposlechy do vazeb knih lidí,
co ho mají rádi.
Poslouchá z pásku záznamy hovorů, kde si někdo
vyznává lásku.

Jaké to asi je, čekat na záminku,
aby člověk mohl co nejvíce ublížit
Odsoudit někoho jen proto, aby se splnila něčí objednávka.
Být špinavou rukavicí někoho,
komu jsou naprosto lhostení.
Hledat ty nejcitlivější místa těch,
kteří je vítali polibkem a objetím.

Snažím se pochopit tu motivaci.
ten smysl být takový.
Zaplatit hypotéky a složenky? Něco si dokázat?
Touha mít nad někým moc?
Možná od všeho trochu.
A nebo prostě jěn bez myšlenky, jako stroj.
Jako kláda unášená proudem řeky,
co rozdrtí vše , do čeho narazí.

Jen tak plyne ten kus dřeva co býval
živým stromem a dnes už je jenom věcí.
Ale lidé nejsou věci,
touží, sní, milují, dýchají a žijí.
Hladí své děti, lásky, smějí se a pláčou
cítí bolest!
Jaký je pocit na všechno tohle zapomenout
a prostě jenom být.

Petr S., Ruzyně, 23. května 2015