Máme tady rok od spuštění operace Fénix a prvního odsouzeného. Protože o represích a organizování se proti nim informujeme neustále, rozhodli jsme se, že nebudeme psát výroční bilanci. Raději se trochu rozepíšeme o soudním procesu s Igorem Ševcovem. Ten většinu času balancoval na tenké hraně mezi tragédií a komedií.

Den první – v této místnosti umí vyrobit Molotov jen Stropnický

Že půjde o frašku, jsme věděli, soudkyně Bedřichová nám to předvedla ještě před začátkem. Nechala se slyšet, že do soudní místnosti se vejde pouze 18 lidí, ale to přece nevadí –  nejde o velkou kauzu.  Tou dobou bylo na chodbě přes padesát lidí, a tak vydala rozhodnutí, že novináři půjdou dovnitř první, protože ti musí o takto důležité kauze informovat společnost. Jinými slovy “dokud nejsou anarchisti na lavici obžalovaných, nechci je mít v jednací místnosti”.

Po přečtení obžaloby, přišly otázky na tělo. Ze všech digitálních a tištěných materiálů, které policie u Igora našla, ať už při první nelegální, nebo druhé oficiální prohlídce, soudkyně vytáhla ten nejvíce kompromitující a usvědčující. Fotografii z mobilu, zobrazující Igorovu nohu na rohožce v barvách vlajky Spojených států. “Proč jste si právě toto vyfotil a nechal uložené v telefonu?”. “Přišlo mi to vtipné”. V té chvíli bylo jasné, že celé líčení se bude snažit ukázat, že Igorův motiv je jeho ruský původ (což automaticky znamená pro-putinovské názory) a zejména na tom, že je to anarchista – jakkoli je obojí ve vzájemném rozporu. Igor ve své závěrečné řeči na fakt, že jako Rus není automaticky pro-ruský upozornil, když řekl: “A aby se dokázalo, že jsem tzv. extrémista, se používá argument, že jsem byl stíhán za neohlášené demonstrace v Rusku, ale nikdo se mě nezeptal, proti čemu jsem v Rusku demonstroval, o čem to bylo. Odpovědí totiž je, že jsem demonstroval proti okupaci Krymu a Putinově imperialistické vládě.” Pokaždé, když Igor promluvil, systém se otřásl.

Soudkyně po Igorovi chtěla, aby ukazoval svá tetování. Nakonec se nemusel svlékat, ale popsat, co má vytetováno za krkem – A.C.A.B. “To znamená, že všichni policajti jsou bastardi,” řekl. Na což v místnosti propukl výbuch smíchu, který musela soudkyně uklidňovat. Druhý den se neváhala vyzbrojit printscreenem ze stránky wikipedia, kde je zkratka definována. “To abychom věděli, o čem se bavíme.” Bavíme se o tom, že wikipedii nám jako zdroj zakazovali už na střední škole, paní soudkyně.

Po Igorově výslechu, proč je anarchista, přišel sám ministr obrany Martin Stropnický. Tedy nepřišel sám, ale se dvěma kumpány, kteří vystřídali po stranách stojící justiční stráž. Ministr se nechal slyšet o své lásce k západu – jako by to mělo opět potvrdit, že člověk ze Sibiře má automaticky motiv mu podpálit dům. Doporučujeme mu pořídit si rohožku, třeba s americkou vlajkou – jeho zablácené lakýrky nešli přehlédnout. Pozoruhodné bylo, že Igorovy bylo zakázáno mluvit o politice, jakoby to s jeho obhajobou nijak nesouviselo, ale když dostal slovo Stropnický, dostal i naprosto volné pole působnosti, kterého řádně využil. Řekl, že od momentu, co se obžalovaný nastěhoval do ČR, cítí velkou radikalizaci společnosti. Vzrůst nenávisti, kdy můžeme vidět, jak si lidé nosí šibenice na demonstrace, hoří auta atd. Sám si byl vědom, že míchá všechny politické a naprosto protichůdné směry dohromady, a tak dodal, že si je vědom, že někdy jde o pravicový a někdy levicový extremismu, ale tyto směry mají často vztyčné body a prostě je to extremismus. Znovu podotkl, že extremismus je na vzrůstu právě od příjezdu Igora. Prý to začíná u atentátu (nejsme si jistí jestli s tímto slovem přišel on, ale v médiích se často vyskytuje) na jeho dům a končí útoky jako v Paříži. Ministr byl schopný během chvíle vytvořit nebezpečný názorový koktejl a Igorově přítomnosti v zemi přisoudit vzrůst tzv. pravicového, levicového a fundamentalistického extremismu (který u nás nebyl nikdy ani zaznamenán).

Tím, ale jeho chvíle slávy neskončila. Nechal se slyšet, že výroba Molotovova koktejlu je hrozně jednoduchá, dokáže to přeci každý a kdo ne, může si o tom přečíst na anarchistických stránkách. U soudu to byl jediný člověk, který řekl, že ví jak se to dělá. Dodal, že útočník nedopočítal vzdálenost a proto mu všechny zhasly. Evidentně má zkušenosti. Asi se budeme muset ještě jednou podívat podrobně na tíseň.tv, na reportáž o SRB, jestli osoba, která “zcela evidentně jde zapálit policejní auto” není právě ministr obrany. Ale myslíme si, že ne – z obrázků na internetu jde poznat, že některá auta neshořela docela, zatímco kapalinu v láhvích na ministrově zahradě Martin Stropnický popsal jako “..láhve obsahující to, co může za jednu sekundu obrátit dům v popel”. Jeho zápalné láhve, které by uměl vyrobit, jsou prostě lepší kalibr.

On i jeho žena, Veronika Stropnická (Žilková), mluvili o tom, že útok byl jasně vedený na pokoj devítileté dcery. Jakoby anarchisté někdy útočili na děti nebo rodinné příslušníky ministrů, či kohokoli jiného. O to víc je to absurdní v rodině, o které je známo, že další z dětí má k některým lidem z antiautoritářských okruhů osobně celkem blízko. O to zajímavější bylo, když ministr řekl, že mu přišla koláž s fotkami jeho dcer a černými křížky nad jejich obličejem, ale že si myslí, že to s útokem nesouvisí. Policie totiž dříve uvedla, že má nějaká vodítka k odesilatelům těchto výhrůžek a kdyby si to do souvislosti dávali, pak by Igor vypadl ze hry. Ale útok na devítiletou dceru (jak rodina popisuje) a koláž s její fotkou a výhrůžkou přeci nejdou dohromady, když se to nehodí to konstrukce procesu.

Od začátku vyšetřování útoku bylo s podivem, že ministr měl několik týdnů před svým domem hlídku, ale na tento víkend byla stažena. U soudu se k tomu Martin Stropnický dokonce vyjádřil, že měl tajné informace, že v této době na některého z ministrů zahraničí v Evropě bude proveden útok. Ale už nevěděl, proč takové opatření skončilo.

Dále přišla na řadu jeho manželka Veronika Stropnická, která překvapila, když říkala, že jako žena ministra s takovým útokem počítá. Obhajoba se jí zeptala, jak je možné, že si nevšimla nerozbité láhve v zahradě až do pondělí, která byla asi 1m od té rozbité, kterou našla v neděli. Říkala, že si jí prostě nevšimla, že byla ve vysokých květinách. Nám se však podařilo získat přísně tajné exkluzivní materiály od policie, které vysvětlují, jak se tyto pivní nádoby dostali na zahradu Veroniky Žilkové (Stropnické).

Pak už se střídali svědci, kteří na rozdíl od rodičů v domě spali, ale nemohli se dohodnout na čase, kdy šli spát, jeden si pamatuje, že to bylo okolo půlnoci a do té doby trávil čas s tím druhým, zatímco druhý řekl, že šel spát v deset. Není to zvyk, na hodinky se nedíval, ale ví to. Ten, kterého měl útok vzbudit říkal, že psi, kteří byli doma, ani neštěkali. Martin Stropnický a Veronika Stropnická zase říkali, že tu noc psi byli s nimi na chalupě. Přístup soudkyně k nim a ke svědkům, kteří vypovídali v Igorův prospěch, stejně jako k obžalobě a obhajobě byl naprosto rozdílný po celé dva dny.

Po polední pauze přišel další skvělý moment: když pracovník věznice přinesl fakturu na opravu pomalované zdi věznice. Ano, ty nápisy, které na zdi vznikly díky tomu, že jí Igor natáčel na kameru. Faktura byla na 6267Kč a jak sám uvedl “museli zadělat všechny ty nápisy, včetně nápisu “Svobodu Nacionalistům”, který tam byl už dlouhou před akcí, které se Igor účastnil. Faktura, napsaná na vedoucího opravných prací – major Kýbl, měla ještě jeden malý nedostatek, vlastně dva. Zaprvé, nákup materiálu na opravu graffiti nastříkaných v květnu 2015 proběhl v Březnu 2015 a zadruhé prý bylo potřeba proplatit vězně, kteří na opravě 8,5m2 zdi strávili 96h práce. Bylo kupodivu, že si major Kýbl nenechal proplatit ještě sud piva a pípu, kterou k dobře provedené práci potřebovali.

V úterý byla předvolána ještě svědkyně, která bydlí ve stejné ulici jako Stropnického rodina. Říkala, že si všimla, jak mezi 2. a 4. ranní, v noci toho incidentu v ulici zaparkovalo auto – na dvacet minut zhaslo světla a pak bez světel odjelo. Jestli z něj někdo vystoupil či nastoupil si nevšimla, protože jí v tom bránila zídka. K její výpovědi bylo zapotřebí použití mapy. Víte kolik soudců a senátorů je potřeba k najití adresy na Google maps? My nevíme, ale když byli tři, potřebovali asistenci.

Na konci dne obhajoba požádala o předvolání znalce z vědeckého odvětví odorologie (pachové stopy), protože celý příběh ohledně pachových stop vypadal minimálně nevěrohodně. Znalec byl však zamítnut. Na konci prvního dne vypadala situace tmavě. Soud připomínal politické procesy z jiného století.

Den druhý – Haškovy sebrané soudní spisy

Ve středu byly další úsměvné a méně úsměvné momenty. Celý den začal přednáškou o slušnosti před dveřmi soudu. Přednášející byli experti na slušnost vzatí, kameraman a reportérka TV Nova.

Již v soudní místnosti  chtěla soudkyně ukázat, že pochybuje o blízkosti, která byla mezi Igorem a jeho přítelkyni v době útoku. “Jak je možné, že ji oslovuje na Facebooku ty vole?” Zapomněla říct, že to nebylo oslovení, ale konstatování z věty “tyvole, to je vedro”. Vůbec celá Facebooková konverzace měla být jedním z dvou hlavních pilířů obhajoby, protože v dobu, kdy útok mohl proběhnout, byl Igor ve studentském klubu a psal si právě se svojí přítelkyní.
Soudkyně označila konverzaci za nevěrohodnou, protože jeho facebookové ID není shodné s jeho jménem. Tudíž “to mohl psát kdokoli”. Je jasné, že kdyby FB komunikace měla prokázat Igorovu vinu, povolali by se specialisté, ostatně stejně jako na jeho hlas, zjistili by logy, IP, kontakty, způsob psaní a s naprosto přesností by se dalo určit, že daný účet je právě jeho, stejně jako každá konkrétní komunikace. Obhájce poukázal na zajímavou práci policie, kdy vojenská policie určila teplotu na Stropnického zahradě ráno po útoku 23 stupňů a státní policie stejný den po obědě naměřila pouze 15 stupňů.

Pak Igor nechal soudkyni přečíst téměř celé protokoly, jež o něm napsala ÚOOZ. Tato část byla doprovázena opakovanými výbuchy smíchu, který soudkyně napomínala. Po dalších a dalších odstavcích, které chtěl Igor přečíst, se trochu očekávalo, že na to bude reagovat, když ho soudkyně vyzvala, řekl pouze. “Je to nesmysl! Chtěl bych jen říct, že to celé je úplný nesmysl!” a zase si sedl.

Nakonec bylo až moc jasné, že Igor fyzicky nemohl být autorem popsaného útoku na dům Stropnického a státní zástupkyně stáhla obžalobu v tomto bodě, protože “bohužel, není dostatek důkazů”. Zato za napomáhání graffiti chtěla vyhoštění a 4-8 měsíců trestu odnětí svobody.
Igor shrnul svoje pocity v závěrečné řeči, po které následoval aplaus:

Igorova závěrečná řeč u soudu, 27.4.2015

Ze začátku u mé výpovědí mi bylo v podstatě zakázáno mluvit o politice a hodnotit celou situaci, a to nehledě na to, že to je velmi podstatné. Svědek Martin Stropnický celou dobu mluvil skoro jenom o politice a zmiňoval, že se česká společnost zradikalizovala, když jsem se nastěhoval do Česka. Je to zvláštní pohled na věci, jako kdybych měl co do činění s šibenicemi na vlasteneckých demonstracích a nenávistných verbálních a fyzických útoků rostoucího anti-islamistického a xenofobního hnutí.

V průběhu soudu se používají důkazy, jako moje noha na rohožce, zobrazující americkou vlajku, kterou coby rohožku denně pošlape stovka lidí. A aby se dokázalo, že jsem tzv. extrémista, se používá argument, že jsem byl stíhán za neohlášené demonstrace v Rusku, ale nikdo se mě nezeptal, proti čemu jsem v Rusku demonstroval, o čem to bylo. Odpovědí totiž je, že jsem demonstroval proti okupaci Krymu a Putinově imperialistické vládě. Tento fakt naprosto maže jakékoliv představy o mém motivu útočníka jakožto pro-putinovského nebo pro-východného teroristy, jak se mě snaží přednést média. Lidé jsou zvyklí vidět věcí v tradiční dichotomií Západ-Východ, a vůbec nepřemýšlejí v kontextu širších souvislosti. Kdyby na tom místě, kde byla ona rohožka, byla rohožka s ruskou nebo klidně sovětskou vlajkou, stejně tak bych to viděl jako vtipnou satiru a pravděpodobně bych si pořídil stejnou fotografií s mojí nohou.

Bavíme-li se u soudu o mé tzv. účastí u házení zápalných lahví na pozemek ministrova domu, jediným důkazem vedle povídání o mém anarchistickém smýšlení je pachová stopa. Sama metoda je velice nevěrohodná, a to zejména v tomto konkrétním případě. Nejenže je to právě psovod, který schovává pachovou stopu do kontejnerů, který později vede psa na vodítku, a tudíž pes trénovaný na to, že dostane odměnu, lehce vycítí ze svého psovoda, kdy prochází kolem daného kanistru. Stejně tak v tomto konkrétním případě u tohoto testu chyběl můj obhájce, no a navíc víme, že podle judikatury pachová stopa není spolehlivým důkazem, a už vůbec ne dostatečným, když žádné jiné důkazy nejsou. Stále trvám na tom, že odmítám toto obvinění.

Chtěl bych poukázat mimo jiné na bujnou fantazii policie, snažící tím zakrýt svou neschopnost. Uvedu citát z protokolu: “… jak již obvodní soud uvedl, má důvodné obavy z toho, že obviněný na území ČR nepřicestoval za účelem dlouhodobého studia, ale zcela cíleně využil možnosti naučit se český jazyk, aby zde mohl se svými spřátelenými anarchisty komunikovat v jazyce českém, tedy v jejich rodném jazyce a že cílem jeho cesty tedy nebylo studium, ale pouze naučit se jazyk, aby v něm mohl s osobami stejného smýšlení rychle komunikovat a nepotřeboval tlumočníka a zde existuje důvodné podezření, že na území ČR chtěl zakládat anarchistické buňky tak, jak popisuje ÚOOZ a konat akce s tím spojené.” Takže chci tady založit anarchistické buňky a utéct do Španělska. Moc to nejde dohromady s tím, že úspěšně studuju etnologii na Filozofické fakultě a i tady mluvím česky bez pomoci překladatele.

Zprávy ÚOOZ a ostatních policejních složek v mé trestné věci vůbec nejsou čímkoliv podstatným podložené a ani nejsou jakkoliv prokazatelné. Policisté dostatečně prokazali, že se vůbec nevýznají v současných politických tendencích a směrech, pojmech, hnutích a zejména anarchistických myšlenkách. Bud’ tak, anebo váhu měl i společensko-politický nátlak – přece to byl útok na ministrův dům, tak něco bylo potřeba udělat, i když takhle rychle a nepromýšleně. Já si spíš myslím, že oboje. Na jedné straně je neschopnost polici, na druhé společensko-politická situace, která vyžaduje někoho potrestat. To, že anarchisté nechtějí přehlížet, že se právě ted’ domlouvá na Euroamerické smlouvě o volném obchodu a že daný ministr podepisuje smlouvy s americkou armadou, o kterých se před českou veřejnosti moc nemluví, neznamená že by chtěli zapálit jeho dům s ním a jeho rodinou a zejména dětmi, protože nejenže podobné taktiky se anarchisty v ČR nepoužívaji zhrůba tak sto let, o to více se nedovedu představit, že by anarchisté útočili na pokoj jeho desetileté dcery, která pochopitelně s politikou jejího otce nemá nic společného. Což potvrzuje fakt, že několik lidí z radikální levice má přátelské vztahy s jeho synem Matějem Stropnickým. Moje ruská příslušnost nestačí, a moje anarchistické smýšlení se přímo vyvrací s tím, abych se pokusil o upálení ministrových dětí.

Chápu emocionální újmu členů rodiny a dětí, chápu touhu po spravedlnosti. Mrzí mě, že díky činnosti policie a státního zástupce, který na mě bez důkazu uvalil vazbu, rodina automatický věří, že jsem za jejich trauma zodpovědný a přeji si abych šel na dlouhá léta do vězení. Doufám, že se ukáže, že jsem to nebyl já, ani jsem v daném čase a místě fyzicky nemohl být, vzhledem k tomu, že synovec Vincent Navrátil šel spát téměř ve stejný čas, kdy já už jsem dorazil z klubu na kolej, stejně jako si přeju aby zejména děti žijící v tomto domě se co nejdřív zbavili traumatu, který celý tento incident způsobil.

Na konec bych dodal, že považuji za nelidský ten náhled státní instituce na lidské vztahy, dívá se na to byrokraticky a neuznává to, co tedy nějak byrokraticky není stvrzeno. Nemám tady majetek ani „oficiální“ rodinu, však tu mám přátele, kamarády a kamarádky, na kterých mi moc a moc záleží, a to je moje rodina tady. Nemám majetek, ale mám emocionální a osobní vazby na místa, lidí, určité činnosti a aktivity. Státní aparát to neuznává, a to považuji za odporné. Konec.

Rozsudek

Ve 13 hodin 27. dubna 2016 byl vyhlášený rozsudek. Soud rozhodl, že Igor Ševcov není vinnen z útoku na dům ministra obrany, ale soudkyně zdůraznila, že ne proto, že by se prokázalo, že to neudělal (dvě hodiny potom, kdy se celý sál díval na to, že ještě před útokem prochází pod kamerou na svojí kolej, kterou neopustil do dalšího odpoledne), ale protože se, BOHUŽEL, nepodařilo prokázat, že to udělal.

V druhém bodě obžaloby, nápomoci při přečinu – trestném činu ničení cizí věci – byl Igor shledán vinným a odsouzen k vyhoštění na dva roky. Dále bylo rozhodnuto, že jeho kamera propadá státu a že musí opustit ČR do dvaceti dnů. Vysvětlením rozhodnutí bylo, že kameraman se jasně i s kamerou díval doprava a doleva a tím fyzicky napomáhal spolupachateli, který sprejoval. Je škoda, že když k A.C.A.B. uváděl soud jako zdroj wikipedii, nepročetl si web trochu více. Našel by totiž takzvanou metodu natáčení videí zvanou “firehosing”, metoda při které kameraman naschvál otáčí, nebo houpe kamerou zprava doleva aby měl co nejširší záběr. Dále odůvodnění pokračovalo v psychické podpoře “spolupachatele”, čímž je míněno vykřikováním hesel na podporu lidí uvnitř věznice.

Igor zde prý nemá žádná pouta, zázemí ani řádné vízum a tak trest vyhoštění je tím nejvhodnějším. Soudkyně ani jednou nezmínila, že Igor byl 3 měsíce ve vězení bezdůvodně a navíc díky tomu přišel právě o vízum. Jeden člověk v místnosti už to nevydržel a na tento fakt jí hlasitě upozornil, soudkyně ho pouze napomenula a pokračovala dále.

Rozsudek je ovlivněn politickým názorem, protože být vyhoštěn na dva roky (do RUSKA!) za natáčení někoho jiného, kdo dělá graffiti a argumentovat to tím, že místní demokracii obžalovaný stejně nerespektuje je nejlepším způsobem jak se Igora zbavit. Soudkyně vůbec nezohlednila, že Igor už strávil 3 měsíce ve vazebním vězení bez kontaktu svých blízkých naprosto bezdůvodně. Člověk nemusí být anarchista aby pochopil proč tu “naší” demokracii Igor nemá rád. Stejně jako my nemusíme být z Ruska, abychom tento demokratický stát neměli v lásce. Ne proto, že chceme Putinovskou diktaturu, jak si to policie, soud a média vysvětlují, ale proto, že je to režim stále založený na nerovnosti a vyloučení držené institucemi a trhem.

Sám Igor se po rozsudku vyjádřil, že celý proces je stejně zpolitizovaný, načež následoval aplaus, po kterém soudkyně řekla, že to je vážně naposledy, jinak vyloučí celou řadu.

O dalších informacích vás budeme informovat.