zdroj: Voice Of Anarchopacifism
K napsání tohoto zamyšlení mě přivedlo čtení posledního čísla Existence (3/2015), které nějakým zázrakem, či možná škodolibostí vězeňských cenzorů rozhodujících o „závadnosti a nebezpečnosti“ textů, které se mi mohou dostat do rukou, došlo od mých přátel až ke mně…
Tématem tohoto čísla jsou „úspěchy anarchistického hnutí“, jakási parafráze Graeberovy eseje „Šok z vítězství“. Je to bezesporu zajímavé téma, které je velkou příležitostí k dalšímu rozboru a zejména diskuzím – zvlášť pokud byl zveřejněn také text L. Rychetského, původně publikovaný v A2 (č.8/2015). Ten velice přesně hodnotí poněkud nesystematický a podle mě i poněkud zidealizovaný pohled na úspěch anarchistického hnutí popisovaný D. Graeberem. Tedy ne v pravém slova smyslu anarchistického, ale spíše antiautoritářského. Pod tento pojem se toho totiž dá schovat hodně. Je škoda, že se naší komunitě (VAP) nepodařilo z „technických důvodů“ doručit texty do naší rubriky, aby tento text nezůstal osamoceným. Mohly by totiž přinést i jiné úhly pohledu, vedle onoho opravdu zjednodušujícího dělení na ty, kteří preferují „ideovou čistotu“ a druhé, prosazující „efektivitu“.
Naše kolektivy se vždy snažily působit v obou těchto rovinách – a nebojím se říct, že mnohdy velice efektivně. Je to asi také dáno našimi ideovými základy oproštěnými od dogmatického lpění na názvech a pojmech, kdy hlavním smyslem našich aktivit jsou především posuny ve společnosti, které můžeme iniciovat či katalyzovat. Ono staré heslo: „Nechceme emancipovat lidi, chceme, aby se lidé emancipovali sami“ mluví za vše.
Některé organické procesy ve společnosti by možná bez anarchistů a anarchistek probíhaly jinak (v čase i průběhu), přesto však přeceňování jejich důležitosti může představovat ještě větší „nebezpečí“ než neumět si přiznat úspěch. Osobně jsem vždy zastával názor, že je potřebné pro každého, kdo svůj život zasvětil ideálům cesty ke svobodné společnosti (anarchismu), oprostit se od falešných očekávání, tak často vycházejících z touhy po pocitu vlastní důležitosti.
Smíření se s rolí „součásti procesu“ a tím, že možná ve svém životě neuvidím žádný z opravdu trvalých posunů společnosti, je podle mne jednou ze základních podmínek udržení dlouhodobé síly k aktivismu.
V případě neopodstatněných či přeceňovaných dopadů aktivit (tady a teď) totiž člověka dovede, dříve nebo později, k rezignaci. Ale možná se pletu. Vycházím však ze svého života a z toho, co vidím kolem sebe. Nemám pocit, že by v našich kolektivech chyběla zmiňovaná „radost ze života“. Samozřejmě, že se zapojujeme také do aktivit a iniciativ s lidmi, kteří se od nás liší svými názory a někdy i motivacemi. Tyto aktivity ale následně neprezentujeme jako anarchistické. Pokud tak někdo činí, klame sebe i své okolí. To, že se Petr nebo Pavel zapojí do nějakého např. sociálního hnutí, nedělá z tohoto hnutí anarchistické (či antiautoritářské), i když může být samozřejmě anarchistickými ideály ovlivněné.
Anarchistické hnutí je konkrétním projevem svobodného prostoru. Desítky názorových proudů a modifikací vytváří „místo“ pro všechny, kteří nepopírají základní průsečíky a vize anarchismu.
Propojení akademické, agitační a aktivistické roviny je snad samozřejmostí (bohužel však ne vždy).
Kolektivy naší volné komunity jsou většinou anarchopacifistické, avšak konkrétní podoba anarchopacifismu se liší člověk od člověka. A i když se s mnoha názory, postoji a strategiemi ostatních nemusíme vždy plně ztotožnit, akceptujeme je, pokud nejsou v příkrém rozporu s našimi ideovými vizemi. Všichni jsme anarchisti a anarchistky. Snaha prosazovat jeden ideový směr či jednu rovinu, jako tu jedinou autentickou, je cestou pryč od anarchismu samotného.
Ale vraťme se ještě na závěr k tématu úspěchů anarchismu a onoho „umění vítězit“. I já samozřejmě dokážu pojmenovat to, co bychom mohli nazvat úspěchy anarchismu. Do jaké míry však jde o zásluhu anarchistů a anarchistek je však naprosto jinou otázkou. Podle mého přesvědčení je anarchismus logickou odpovědí na hledání cesty k opravdu svobodné společnosti. Nalézám ho v lidech, kteří nikdy nečetli Bakunina, Kropotkina nebo Chomského ani nejsou nijak zapojeni v anarchistickém hnutí. Přirozeným vývojem nalézají odpovědi, sice jinak formulované, ale obsahově identické s anarchistickými ideami.
Není to úspěch hnutí, ale anarchismu jako ideologie, životní filozofie. A snahou hnutí by mělo být (alespoň podle mě), tento proces zefektivňovat. Otevírat oči co největšímu počtu lidí. Probouzet v nich vlastnosti vycházející z jejich lidskosti. Potlačovat okovy nasazené jejich životům a duším systémem moci, majetku a vykořisťování. Úspěchem je každý jedinec, který „prohlédne“. Spojitost s množstvím účastníků veřejných akcí, či počtem rozdistribuovaných materiálů tu není příliš v úměře. Takovýmto posuzováním „stupně úspěšnosti“ jsou pověstné reklamní agentury. Naším měřítkem by měl být stav společnosti.
Jistě je důležité reálně zhodnotit případný úspěch či neúspěch jednotlivých aktivistických strategií, zvláště za účelem zvýšení jejich efektivity a vyvarování se případného opakování chyb. Určitě ale v míře smysluplné pro aktivismus sám. Sklouznutí k chlapáckému poplácávání po zádech by totiž pomohlo máločemu; možná by vlilo trochu falešného optimismu do žil, následovaného však nepříjemným vystřízlivěním a kocovinou. To přeci dávno už všichni víme.
Redakčně upraveno. Děkujeme za případné reakce a komentáře.