Chiméra Fénix, to je mnoho obvinění z mnoha trestných činů, od propagace tzv. terorismu až po přípravy teroristických útoků. Především o ně šlo dnes u Městského soudu v Praze. Soud ve svém rozsudku zprostil viny všech pět obžalovaných v kauze Fénix 1. Byli to anarchistky a anarchisté, tři obvinění z teroristického útoku na vlak s vojenským materiálem ve stádiu přípravy. Dvě ženy byly obžalované, že o těchto plánech věděly, ale nijak jim nezamezily. Tři z této pětice pak byli ještě obviněni z přípravy útoku zápalnými lávemi na policejní auta při vyklízení squatu Cibulka. Zkrátka pět lidí a tři různé trestné činy, které měli podle nasazených policejních agentů spáchat (ano, jsme stále pouze u Fénixu 1, protože někteří z těchto lidí čelí dalším obviněním v rámci Fénixu 2).

Ve skupině, v rámci které obvinění fungovali, byli zapojeni dva policejní agenti. Tito pánové aktivně připravovali oba útoky a z velké části je také iniciovali. Soud sice neoznačil jejich jednání jako provokaci, ale pouze proto, že materiály, které by provokaci odhalili, nejsou k dispozici. Jako důvody zproštění viny uvedla soudkyně Hana Hrnčířová právě nedostatek důkazů. Poukázala na netransparentnost práce policie: „Důvodem, proč zdejší soud rozhodl, jak rozhodl, je zejména skutečnost, že v průběhu hodnocení důkazů shledal soud výrazné pochybnosti nad postupem transparentností policie před zahájením trestního stíhání a v době, než bylo zákonem povoleno, aby se do kauzy zapojili nasazení agenti,“ uvedla. Soudkyně se pozastavovala nad tím, že policie několik měsíců jednala bez povolení (ta byla vydána zpětně) a když obhajoba požádala o záznamy z této činnosti, policie je neměla: „Ze sledování nemá soud žádný výstup, ani jeden,“ podotkla soudkyně. Dále uvedla: „Obhajoba se snažila získat tyto materiály, neboť na podkladě jednotlivých povolení se dalo předpokládat, že musí existovat nějaké výstupy. Takové výstupy ale nikdy do spisu zařazeny nebyly.“ Podle slov policie materiály z dob prvních měsíců infiltrace “nejsou nebo nejdou použít”. Pak tu máme další štos materiálů, které jsou a použít jdou. A to především k dokazování toho, že tajní agenti, infiltrace a konstruování případů nejsou záležitostí minulosti. Komický byla chvíle, kdy soudkyně zvedla tento štos nad hlavu (jde o svazek asi 400 A4, ve kterých jsou přepisy veškeré napíchlé komunikace přes mobily) a řekla, že jako důkaz ze všech těchto přepisů nepouslouží vubec nic a svazek položila stranou.

Rozhodnutí není pravomocné, protože státní zástupce Pazourek měl pocit, že ještě nezničil lidem životy dostatečně a na místě se odvolal. Jako bývalý policajt věří, že policie jednala naprosto správně a doufá, že vyšší instance mu jeho názor potvrdí. Jistě se bude vehementně věnovat hledání něčeho, co “je a jde použít”. My můžeme zase doufat, že tomuto lovci anarchistů (a také navrhovateli dvanácti let ve vězení pro nevinné lidi), důkazy, které nejsou důkazy, neprojdou ani u příštích líčení.

Ministr vnitra, ostřílený kovboj Josef Chovanec, nemá narozdíl od Pazourka čas čekat na vyšší instanci. Volby mu ťukají na dveře a tak potřebuje vystřílet aspoň růži z papíru, aby se ukázal jako takový hodný táta a férový lidumil. A tak si po třech letech najednou všiml, že ve Fénixu něco nehraje. Na svém twitteru vystřihl hned několik jasných komentů, v nichž si vzal na pomoc předminulé století: “Pokud se prokáže, že šlo jen o policejní provokaci, budu požadovat důkladné vyšetření kauzy a potrestání viníků. Policie demokratického státu, a už vůbec ne tzv. elitní útvary, nemůže svévolně ničit životy lidí, ať je jejich politické smýšlení jakékoli. Doufám, že doba procesů s Omladinou patří do naší historie a ne do současnosti.” Škoda, že nebyl u toho, když vyšetřovatelka Palfiová Martinu Ignačákovi v době jeho uvěznění, při nahlížení do spisu řekla: “My můžeme všechno!”. Jestli sám Chovanec měl nebo neměl v procesech proti anarchistickému hnutí prsty, to se nejspíš ještě dlouho nedozvíme. A kdyby soud poslal pětici za mříže, dlouhá léta by se jistě tloukl do prsou, jakou že to jeho klucí odvedli skvělou práci. Při opačném rozsudku svádí vinu na pár jedinců, kteří jinak ve skvělé a všem užitečné policii udělali chybu a překročili jinak správné pravomoce.

Důkazní nouze vyhrává
Pro mnohé z nás je rozhodnutí soudu jakousi úlevou. Dnes jsme měli spolu s lidmi souzenými ve Fénixu 1, slzy v očích. Na chvilku můžeme vydechnout, sejít se u večeře s nejbližšími a s dobrým pocitem oslavit podzimní rovnodennost objímáním se s přáteli mimo zdi věznice. Tyto chvíle jsou v životě důležité a je dobře, že si je umíme užít. Vězení je instituce k ničemu, rozděluje vztahy, izoluje lidi a ničí životy. Právě proto tento rozsudek, jakkoliv je příjemnější než “vinen/vinna”, žádnou výhrou není. Při naší vzájemné lásce nezapomínáme, co tři roky důkazní nouze znamenaly. Aleš, Martin a Petr dohromady odseděli 27 měsíců, k tomu Lukáš 7 měsíců a rok v undergroundu po neudržitelné buzeraci jeho samotného i jeho okolí. Nezapomínáme na Igora, který dnes již pravomocně nevinný, byl v nejtvrdší vabě 3 měsíce a pak čelil zákazům, navštěvoval téměř rok a půl probační službu a dodnes čelí vyhoštění, které je přímým výsledkem jeho pobytu ve vazbě. Rodiny a blízcí obžalovaných a uvězněných společně s obžalovanými čelí velkému emocionálnímu nátlaku a odloučení. Policie se vloupala do několika bytů a neustále tahá další a další lidi na výslechy. Policie v rámci svých pravomocí používá praktiky jako odvezení do lesa, výhružky partnerkám a rodičům podezřelých. Výčet toho, co různé represivní složky napáchaly (a to se bavíme pouze o posledních třech letech antiautoritářské scény na území tzv. ČR) by byl asi hodně dlouhý a děsivý. Zkrátka je jasné, že není co oslavovat. Pokyn zničit LEX je stále ve hře, jen je třeba vymyslet lepší plán a najít nové figurky.

V případech jako je Fénix je namístě zamyslet se, o co vlastně jde. Od začátku jsme říkali, že policii primárně nejde o dlouhé uvěznění pár anarchistů a anrchistek. Represivní složky nemají strach z nás samotných, z Martina, Petra, Saši, Aleše, Kataríny, Radky, Igora, Lukáše, Aleše a ostatních obžalovaných. Děsí je to, že by se s našima myšlenkama začalo ztotožňovat více a více lidí a ještě hůř, začali by používat nekonečnou rozmanitost taktik. Ochránce statu quo stojí ohromné množství sil, energie a zdrojů udržet lidi v přesvědčení, že tohle je ta svoboda, o které snil. Antiautoritářské a anarchistické myšlenky, které tvrdí, že naše životy můžeme žít opravdověji než nám neoliberalismus nabízí a že k tomu nepotřebujeme stát a politky, tento konzumně voličský trans mohou narušit. Represe se pak nabízí jako ideální nástroj naše myšlenky potlačit. Zdiskreditovat nás skrz senzacechtivá média nic neříkajícím labelem terorismus, zastrašit nás použitím uvěznění a rozdělit hnutí strachem na “ty radikální” a “ty nenásilné” a poštvat nás proti sobě. Paralizovat nás paranoiou.

Nabízí se otázka, kde je tento pokus o represi úspěšný a kde se můžeme zlepšit. Jak neupadat do pastí, které jsou zprvu neviditelné a jak bořit zdi v našich hlavách. Zdi mezi námi samotnými, mezi námi a ostatními lidmi. Jak bořit zdi a dělat z nich mosty. Jak překonat strach, stát si za svým, vzájemně se respektovat. A v neposlední řadě, jak nepropadnout touze zvítězit ve hře, která nám není vlastní a jen nás vzdaluje od důležitých věcí a aktivit.

Fénix se stal důležitým bodem v životě mnoha z nás. Můžeme se z něj mnoho naučit. Použít ho k lepšímu porozumění funkce struktur útlaku i porozumnění sobě navzájem, stejně jako k solidárně kritickému analyzování vlastních chyb. Nechceme se tvářit, že přinášíme odpovědi na všechny otázky, které zde nastiňujeme. Jedno jsme se ale naučili. Pokud chceme, aby naše akce a organizovaní byly opravdu účinné a nebezpečné pro struktury útlaku, které nás drží v šachu, musí vycházet z kolektivní diskuze a jednání za hranicemi písečku, který nám byl vymezen. Naučili jsme se, že nemá cenu se před represemi schovávat, raději se na ně připravit a vytvářet vazby a kulturu proti které budou podobné operace neučinné.

Dokud se nejprve zavírá do vězení a poté se teprve řeší, jestli to bylo nebo nebylo správně, je rozhodně proti čemu bojovat. Řešením není to dělat v opačném pořadí, ale představit si svět jinak. Fénix není akce zaměřená proti partě naivních áčkařů, ale útok na budoucnost subverze jako takové. Je také ukázkou policejní provokace a práce agentů, na jejichž existenci mnozí lidé v demokracii nevěří.

Nenech se chytit!

V solidaritě, Anarchistický černý kříž, podzimní rovnodennost 2017

“V mém žebříčku hodnot je život, spravedlnost, svoboda a rovnost. Těmto hodnotám těžko rozumí někdo, kdo konstruuje případy a snaží se dostat lidi do kriminálu. Jsem připraven přijmout jakékoliv rozhodnutí, přijmu to se vztyčenou hlavou. Rozhodnutí, které ovlivní nejenom můj život.” – Konec závěrečné řeči Martina Ignačáka