Dopis od Pavči a Martina, popisující jejich shledání po dlouhých měsících odloučení.

Je úterý 27. 9. 2016 a já se vypravila z Olomouce na další návštěvu za mým bráškou, v pořadí asi dvacátou – nevím, přestala jsem je počítat.
Sedím před Pankrácí, přemýšlím nad tím, jestli mám všechno, co Marťa potřeboval. Zjistím, že nemám tabák, říkám si, to je problém, už ho nestihnu nikde koupit. Mrknu na hodiny, je čas jít. Najednou slyším za sebou „no nazdar“. Otočím se a ve velkém údivu hledím, Marťa stojí kousek ode mne – je volný! Ten okamžik je těžko popsatelný už proto, že to nikdo nečekal. Pláč střídal smích, radování, objímání, skákání.

Nenápadně jsme se vydali pryč, než se bude někdo snažit tyto chvíle
kazit otázkami. Jeli jsme metrem, tramvají, šli pěšky, Marťa vše sledoval a pořád se usmíval. Nevěděl, co dřív, kam dřív, sednout si někde ven, do trávy, dát si kávu a prostě jen tak sedět. Byl pobledlý, to se ale není čemu divit, ale to štěstí v očích a ta radost, ta nejde vyjádřit slovy, to prostě musí člověk vidět. Jsem neskutečně šťastná, že jsem mohla tyto první okamžiky po tak dlouhé době věznění prožít s ním a držet ho za ruku.

Všichni ale víme, že to je pouze jeden krok k vítězství, ještě nás toho čeká hodně. Vím, že to nebude jednoduché. Hned první noc, co spal Martin u nás v Olomouci, jsme měli před domem na parkovišti nezvané a hlavně nechtěné hlídání. Je to ale naprosto zbytečné. Když jsem dlouho poslouchala svého brášku, pochopila jsem, že ho pobyt za zdmi věznice změnil, ale jinak, než by kdo čekal. Je silný, má otevřené oči, je plný odhodlání a přesvědčení!

Touto cestou bych zároveň chtěla všem z celého srdce poděkovat za pomoc, podporu, ochotu a solidaritu, kterou jste nám po celou dobu dávali.
Nejde jen o hmotnou pomoc, bez níž by to bylo pro nás hodně těžké,
děkuji za vše.

Pavla

***

Ta chvíle, když jsem vylezl z hnusné a špinavé díry, byla neposatelná. Vidět mou sestru a mé dva kamarády, kteří se za mnou rozeběhli a objali mě…
Přišlo mi to jako sen,který jsem snil a který se splnil. Jeden strastiplný děj byl ukončen.
Solidarita je pro nás význam, který sahá až k samotným srdcím, která chtějí být svobodná. Represivní složky si myslely, že se podřídím, že budu schovaný někde v koutě a budu mlčet. Jak jsem již psal, sedmnáct měsíců mne spíše zocelilo, posílilo a zůstal jsem odhodlaný. To vše díky podpoře všech, rodiny a party Antifénixu.
Mím propuštěním nic ale nekončí, stále jsou za mřížemi naši kamarádi a kamarádky, spousty lidí je ve věznicích, kde jsou bráni jako číslo (tak jako jsem byl já), a náš soudní proces též pokračuje…
Proto apeluji i na vás – podporujme Antifénix a politické vězně, ukažme, že vzájemnost je více než zákony, ukažme, že solidarita žije v našich srdcích.

Díky

s anarchistickými pozdravy

Váš kamarád Martin