Přetiskujeme článek o druhém dni procesu v kauze Fénix, který pro denikreferendum.cz napsala Saša Uhlová
Soudní proces s údajnými teroristy, kteří měli plánovat útok na vlak, rozuzlení nepřinesl. Výpovědi naopak potvrdily, že argumentace obžaloby má vážné trhliny. Základní otázky tak zůstávají nezodpovězeny a Martin Ignačák ve vazbě.
„Uvolněte místo eskortě,“ snaží se justiční stráž vytlačit dav lidí v chodbě Městského soudu ve Spálené ulici. Je jich tu ale na sobě natlačených tolik, že se není kam posunout. Kameramani a fotografové se naopak snaží dostat se kupředu, aby si mohli konečně vyfotit Martina Ignačáka, kterého má eskorta přivést. Po více než roce začíná hlavní líčení s pěticí obžalovaných v případu teroristického útoku na vlak s vojenskou technikou, anebo s vozy značky Huyndai. Plánování útoku se podle obžaloby měli dopustit Petr Sova (45 let), Martin Ignačák (30 let) a Alexandra Ščambová (27 let). Radka Pavlovská (31 let) a Katarína Zezulová (25 let) se měly provinit tím, že skutek nepřekazily.
Před začátkem líčení panuje na chodbě nepříjemná atmosféra. Novináři fotí a natáčejí zblízka všechny, kteří přišli obviněné podpořit. Snaží se zjistit, zda mezi nimi nejsou i obžalovaní vyšetřovaní na svobodě. Od chvíle, kdy titulky mnoha tuzemských novin hlásaly, že „Levicoví extremisté chystali teroristický útok na vlak,“ uplynul rok a čtvrt. V Deníku Referendum jsme kauzu po celou dobu pozorně sledovali. V mainstreamových médiích se jí podrobněji věnoval pouze Lukáš Prchal z Aktuálně a Hana Čápová z Respektu.
Většina médií nevykročila ve svém přístupu ke kauze z rámce, který jim nastavila policie ve svých prohlášeních a uniklých materiálech. To se projevilo na vnímání obviněných a celého případu. Vzrušení na chodbě je tedy pochopitelné: nebezpeční teroristé jsou konečně tu a noviny mohou zveřejnit jejich tváře a celá jména.
Eskorta přivádí Martina Ignačáka. Foto Saša Uhlová, DR
Martina Ignačáka nakonec přivádí zakuklení a po zuby ozbrojení muži v černém. Provází je štěkot policejních psů. Soudní proces může začít.
Kdyby mi řekli, že mám hlídat, myslela bych si, že mám hlídat psa
Sedíme v jednací síni. Tříčlennému senátu předsedá soudkyně Hana Hrnčířová, státní zástupce Vladimír Pazourek čte nevýrazným hlasem dlouhou obžalobu. Popisuje, jak dva obžalovaní a později i obviněná Alexandra Ščambová chtěli hodit zápalné láhve na vlak. Útok chtěli původně uskutečnit mezi říjnem a listopadem 2014 na hlavním tranzitním železničním uzlu Praha – Plzeň v úseku Radotín – Beroun. Termín přesunuli na březen až duben 2015. Podle obžaloby měli také oba obvinění muži spolu s Katarínou Zezulovou plánovat útok na úřední osobu v souvislosti s předpokládaným vyklízením squatu Cibulka.
Státní zástupce čte pasáž o tom, jak měl Petr Sova podle obžaloby „jako hlavní organizátor a iniciátor připravovaného útoku vytvořil pod záštitou Sítě revolučních buněk, která je členem mezinárodní aliance anarchistických militantních (teroristických) uskupení, označujících se jako CCF/IRF, afinitní skupinu, kterou tvořil právě Petr Sova a dále Martin Ignačák a posléze i Alexandra Ščambová a osoby agentů Policie České reoubliky s označením VO0101 a VO0105, kdy tato organizovaná skupina v úmyslu narušit základní politickou, hospodářskou a sociální strukturu České republiky plánovala provést za použití zápalných lahví obsahující zápalnou složku útok na nákladní vlak převážející vojenský materiál nebo osobní motorová vozidla.“ V tu chvíli se několik desítek přítomných začíná smát a soudkyně Hrnčířová je vyzývá ke klidu.
Státní zástupce Vladimír Pazourek čte dlohou obžalobu. Foto Saša Uhlová, DR
Jako první z obžalovaných vypovídá Radka Pavlovská, která popisuje chování obou nasazených policejních agentů. Podle jejich slov v ní nevzbuzovali důvěru, protože se chovali zvláštně. Často neodpovídali na její otázky, podivně reagovali i v běžných sociálních situacích, když jim třeba nabídla jídlo. O útoku dle vlastních slov nevěděla, schůzek o nich se neúčastnila, pouze byla přítomná ve svém vlastním bytě, kde se agenti s obžalovanými scházeli.
I druhé obviněné Kataríně Zezulové bylo prý jasné, že se jedná o agenty. Popírá, že by o útoku věděla. A pokud se mluvilo o nějakých násilných akcích, byla si jistá, že „je to nějaká Petrova hra“, a pořádně to ani nevnímala. Na mysli má Petra Sovu, o kterém zároveň říká, že je anarchopacifista a že by nikdy nikomu neublížil. Z tohoto důvodu řečem nepřikládala důležitost.
Jako poslední z žen vypovídá Alexandra Ščambová, která se podle obžaloby přímo účastnila přípravy a to tím, že s druhým agentem „hlídala“, když jeden z agentů spolu s Ignačákem zakopávali láhve naplněné hořlavinou. Během výpovědi se konečně začíná ukazovat, že obvinění Ščambové není ani v obžalobě podložené ničím jiným, nežli její přítomností na výletě, kam podle svých slov jela vyvenčit spolu se svým tehdejším přítelem Ignačákem psa. Její role v celém případu je záhadná, protože jako jediná ze tří hlavních obviněných nebyla nikdy vazebně stíhána, a to přesto, že žije na Slovensku. Obžaloba na ni nenechala vytvořit ani psychologický posudek jako v případě dvou dalších obviněných.
Obžalované přišlo podpořit několik desítek lidí. Foto Saša Uhlová, DR
Od počátku vše působí tak, jakoby ji obžaloba zahrnula z jediného důvodu: a to, že spolu s ní už jsou obžalovaní tři a tím pádem tvoří skupinu, což má vliv na vyšší trestní sazbu. Obviněná popírá, že by o přípravě útoku cokoli věděla, nebo že by snad dokonce hlídala a tvrdí, že pokud by ji někdo řekl, že má hlídat, myslela by si, že ji prosí o to, aby pohlídala psa, který byl na procházce bez vodítka. Když Ščambová vypovídá tichým hlasem, soudkyně jí třikrát marně prosí, ať mluví víc nahlas. V sále není její výpověď slyšet a tak se více dozvídáme z výpovědi z přípravného řízení, kterou nakonec soudkyně čte. Z té vyplývá, že ji anarchistické ideály až tolik nezajímaly a s ostatními trávila čas, protože chodila s Martinem Ignačákem.
Letáky nestačí, pojďme lámat nohy
Po přestávce přichází na řadu Martin Ignačák, kterého po pauze, za zvuku štěkotu psa, opět přivedla eskorta. Popisuje, že s agenty se seznámil v bytě Pavlovské. Všiml si, že jsou podezřelí, a tvrdí, že před příchodem agentů se o žádných násilnických akcích v jejich skupině nemluvilo. „Veškeré nápady na radikální akce a myšlenky přicházely od agentů, zajišťovali také dopravu,” vypovídá obžalovaný.
Výpovědi obžalovaných zakončuje čtyřicetiminutové expozé údajného vůdce skupiny Petra Sovy. Ten obsáhle popisuje, jak se s agenty seznámil, jak na něj působili, jak se snažili skupinu radikalizovat a jak se rozhodl, že je bude zkoušet. Byl pevně přesvědčen, že pokud se on ani jeho přátelé ničeho nedopustí, nemohou být trestně stíhaní.
Stěžuje si, že situace, které jsou obvinění vystaveni, je neúnosná. Policie se je podle něj snaží připravit o práci a bydlení – navštěvuje zaměstnavatele, pronajímatele bytů. Sovovi se také nelíbí, že novináři měli přístup ke spisu dříve než sami obžalovaní.
Sova tvrdí, že lidí, kteří se mezi ně snažili v minulosti vetřít, bylo více. Metodu, kdy takové lidi cíleně dezinformoval, používal už v minulosti. Agenti mu byli podezřelí z mnoha důvodů. Jako příklad uvádí jejich řeči o ochraně zvířat, které následně klidně zakončili tím, že si někde dali svíčkovou. Vrchol ale podle Sovy byl, když začali tvrdit, že „letáky nestačí“ a navrhli, že by zlámali nohy nějakým neonacistům. Sova byl podle svých slov touto nabídkou zděšen, protože si neuměl představit, že by někoho napadl. „To je možná styl policie, ale ne náš,“ uzavírá toto téma.
O síti revolučních buněk Sova říká, že neví, zda existuje a skutečnost, že na svém webu zveřejňovali jejich komuniké, obhajuje tím, že chtěli pouze informovat. Letáky s násilným obsahem ale nikdy nešířili dál, protože se ve skupině dohodli, že se jim to nelíbí.
Na lahve, které zakopal u usedlosti Cibulka, Sova upozornil policii. Ta zakopané lahve ponechala na místě až do vyklízení squattu. Obviněná Katarína Zezulová v době, kdy Cibulku vyklízeli, byla přítomná, usedlost však po výzvě policie opustila, lahve se nepokoušela použít. Zezulová i Sova považují obvinění, že by je chtěli házet na policii, za absurdní. Při všech rozhhovorech, které kdy vedli, jasně vždycky zdůraznili, že nesmí být zraněna žádná živá bytost. Tedy ani policista.
Pochyby a otázky zůstávají
Prvotní myšlenka nějakého radikálnějšího útoku přišla v souvislosti s mistrovstvím světa ve fotbale v Brazílii. Nejprve ve skupině hovořili o tom, že by udělali letákovou akci, která by upozorňovala na důsledky pro tamní obyvatele, ale agentům se to zdálo málo. Podle Sovy chtěli provést útok na autosalon společnosti Hyundai. Aby tento útok odvrátil, řekl, že Hyundai převáží svá vozidla i nákladními vlaky.
Tak podle Sovy vznikl plán, který několik měsíců ladili a odkládali. Nakonec vše skončilo velkou policejní akcí. Nevěděl, že by příprava mohla být trestná, neboť ho nenapadlo, že by policie použila paragraf o terorismu.
Jeho laický pocit není zřejmě zcela neopodstatněný. Obhájce Kataríny Zezulové Marek Dolejš tvrdí, že pomine-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění uvedených v obžalobě, tak „pokud si přečteme skutek uvedený v obžalobě, poslechneme si výpovědi obžalovaných a podrobně se podíváme na právní kvalifikaci skutku provedenou státním zástupcem, musíme dospět k závěru, že skutek není správně právně kvalifikován”.
Trestní zákoník podle Dolejše předpokládá v případě teroristického útoku, že pachatel jedná v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla.
„I v případě, že by nakonec shodili zápalnou láhev na nákladní vlak, což obžalovaní ve skutečnosti neplánovali ani neprovedli, nelze takové jednání v tomto případě kvalifikovat jako teroristický útok,“ myslí si Dolejš.
O případu nakonec rozhodne soud. Foto Saša Uhlová, DR
Pochybná kvalifikace je vedle role policejních agentů dalším klíčovým bodem celého případu. Kdyby totiž jejich čin byl kvalifikován jako poškozování cizí věci, nebyl by trestný ve fázi přípravy a Sovova úvaha by byla správná. Na rozuzlení si budeme muset počkat do pravomocného rozsudku soudu. Martin Ignačák prozatím zůstává po roce a čtvrt stále ve vazbě. Soud druhý den soudního líčení jeho žádost o propuštění z vazby zamítl. Před dvěma měsíci ho soud naopak z vazby propustil, ale tehdy podal státní zástupce proti propuštění stížnost. Tentokrát ani soud nepřijal jeho písemný slib, že nebude utíkat, záruku jeho sestry a návrh na dohled probačního úředníka.
Nezodpovězených otázek zůstává celá řada. Jedna z hlavních je, proč obžaloba nechce zpřístupnit odposlechy z doby, kdy se obvinění s agenty začali na celé akci domlouvat. Policie sice nezpřístupnila všechny odposlechy, ale i z těch, které má obhajoba k dispozici, je zřejmé, že Sova agenty podezíral až do samotného konce, a nikoli, jak tvrdí agenti, pouze ze začátku. Jen čtrnáct dní před zadržením totiž Petr Sova říká agentu Petrovi, když něco řeže nožem: „Kolik toho máš, Peťane? No abych tě neřízl, to by byl pracovní úraz, to by ti pak kapitán proplatil, byl bys doma za sto procent.“