V rozhovoru s Igorem, kterého policie obvinila z útoku na dům ministra obrany a držela tři měsíce ve vazbě, jsme se po jeho propuštění bavili třeba o pocitech z celého policejního zásahu proti němu a následného věznění nebo o jeho postojích k současné politice Ruska. Zeptali jsme se ho například i na tzv. uprchlickou krizi nebo zjednodušování problému militarismu a nacionalismu na Rusko vs. USA.

Kresba z Ruzyně – Igor Š.

Ahoj Igore. V první řadě vítej venku! Když jsme asi před dvěma týdny četli, že tě pustí na kauci, měli jsme slzy v očích. Vzhledem k tomu, že Antifénix tebe i ostatní obviněné anarchisty a anarchistky podporuje už dlouhou dobu, bylo by zbytečné tvářit se, že spolu mluvíme poprvé. Okolo tvé kauzy je mnoho zajímavého a celý případ se policii postupně rozpadá. Dnes už málo lidí věří, že se vůbec nějaký útok na Stropnického dům odehrál. I přesto se v tomto rozhovoru nebudeme samotnou kauzou zaobírat tak detailně, jak bychom si přáli, protože jsi stále obviněný a není rozumné se k případu vyjadřovat, dokud neproběhne soud. Když na nějakou otázku nebudeš chtít odpovědět, je to naprosto v pohodě.

V médiích se o tobě psalo mnoho, ale možná bude lepší, když se na začátek sám představíš. Napiš prosím něco o sobě.

Jsem student z Ruska, je mi 20 let a jsem anarchista. Snad je to dost stručné.

Jaké byly tvé první pocity venku? Co byla první věc, kterou jsi chtěl udělat? První pocit byl klid. A tou první věcí bylo setkání s mými soudruhy a soudružkami – všechny je obejmout a být zase s nimi bylo mým největším přáním. Když jsem odcházel, na nic jiného jsem nemyslel, i když jsem měl celkem prázdnou hlavu – na okamžik osvobození jsem se těšil každou chvíli v zajetí, ale když to konečně přišlo, byl jsem vyvedený z míry.

Když tě v Brně zadrželi, někteří z nás měli špatné tušení, že to je vážné, protože si evidentně přišli přímo pro tebe. Co se ti honilo hlavou, když tě zatkli, odvezli do Prahy, oznámili ti obvinění a v pondělí rozhodli o nejtvrdším vazebním opatření?

Ze začátku jsem myslel, že mě za pár hodin pustí, a byl jsem docela naštvaný. Když jsem se dozvěděl, z čeho jsem obviněn, byl jsem překvapený a bylo to i vtipné – přece to ten policajt nemyslí vážně? Ale bylo docela jasné, že nejde o legraci. Myslel jsem si, že mě za pár dnů pustí, ale soudce uvalil vazbu – v ten okamžik jsem už vcelku věděl, o co se jedná, a snažil jsem se na to morálně připravit. Advokát mě už varoval, že to nejspíš dopadne přesně takhle. Co znamená nejtvrdší vazební opatření, jsem si uvědomil teprve ve věznici.

Jaké byly první dny v cele? Mohl bys popsat, jak probíhá běžný den na Ruzyni?

První den jsem byl na samotce, ale další den mě přestěhovali do cely s dvěma dalšími lidmi. Hodně jsem spal a neměl jsem chuť na žádné aktivity, nabízené ve věznici – vycházky, filmy, fotbálek… Ale brzy jsem začal víc komunikovat se svými spoluvězni. Čekal jsem na nějaké zprávy zvenku, zvlášť na nějaký dopis. Pokaždé když jsem dostal dopis, cítil jsem se šťastný. V 5.45 je snídaně, bachař řve na chodbě, zapíná se světlo. Pak je koupelna (dvakrát týdně, cirka 10 minut), vycházka (cirka 90 minut v prostoru 4×7 metrů) a oběd v 11.45. Pak tzv. kulturka, buď nějaký film na televizi na jiné cele, nebo fotbálek. Jednou za čas bachaři nabídnou i posilovnu. Pak zpátky do cely. A v 17.45 je večeře. Večerka. Noc – někdo to má těžké, někteří vězni berou prášky na spaní. A ráno všechno zase znovu, ten zatracený kruh pokračuje do nekonečna. Radost dělá jenom povídání s vězni, psaní a četba dopisů a návštěva – buďto advokát, nebo někdo jiný. Mimochodem, většina bachařů se chová tak, jako kdyby člověk byl již odsouzený – říkají: Přece tady nejsi náhodou, co? Jakýkoliv požadavek vězně se bere z hlediska toho, zda chceš něco provést, nebo opravdu něco potřebuješ. Jednou jsem požádal o peroxid pro dezinfekční účely, což mi zamítli s tím, že bych pomocí peroxidu mohl vyrobit bombu.

To zní dost hrozně. Sice se tvrdí, že v tomhle nespravedlivém systému platí termín presumpce neviny, ale podmínky, které popisuješ, tomu moc nenasvědčují. Pokud vím, jsi vegan, stejně jako Martin obviněný v kauze Fénix. Martin je zavřený na Pankráci, kde ho nedostatkem jídla a vytvářením „speciálních“ regulí pro politické vězně šikanují už od konce dubna. Jaká byla tvoje strava na Ruzyni? Martin v tomto ohledu bohužel dopadl mnohem hůř než já. Mému požadavku na vegetariánskou stravu bylo vyhověno téhož dne, co jsem nastoupil do vazby. Ale hned mi odmítli poskytnout veganskou stravu, takže jsem musel vybírat z jídla jen to, co bylo veganské, obecně to bylo 40–50 procent, občas víc, anebo taky vůbec nic veganského. Vězeňská služba si žádné mé stížnosti nebo žádosti nevšímala, jedinou reakcí bylo, když mi na zdravotním středisku řekli, že nejsem na dovolené a musím si uvědomit, že jsem ve věznici, což je typická odpověď věznice na vězňův požadavek, který nechtějí splnit.

Když jsme ti poslali balík s jídlem, hodně z toho se nám vrátilo jako nevyhovující. A když jsme ti posílali dopisy, dlouhé týdny nic nechodilo zpátky a tvůj obhájce říkal, že žádné dopisy nedostáváš, protože chodí nejen přes vězeňskou cenzuru, ale i přes prokurátora. Opravdu jsi byl prvních pět týdnů bez jakékoli komunikace?

První dopis jsem dostal asi 16 dnů po vzetí do vazby. Dopisy měly dojít adresátovi za 14–16 dnů po odeslání, ale často to trvalo déle – 20 až 25 dnů. Něco mi nedošlo vůbec, něco z toho, co jsem psal já, adresát nedostal do dneška. Jen pár adresátů a adresátek stihlo reagovat na můj dopis, jinak to většinou vypadalo tak, že za tři měsíce jsem stihl jenom dostat dopis a poslat odpověď.

Tvá matka přijela z východní Sibiře, ale návštěvu jí zamítli. V červenci to v jednu chvíli vypadalo, že tě pár lidí může přijít navštívit, ale nakonec si to policie rozmyslela. Měl jsi za celé tři měsíce vůbec nějakou návštěvu?

Návštěva mé matce nebyla zamítnuta, prostě jsem o to nestihl požádat, poněvadž se musí žádat dva týdny před termínem návštěvy. Jinak jsem žádal o návštěvu několikrát, ale pořád nic. Za celé tři měsíce mě navštěvovali jen advokáti.

V příběhu ministra a policie je několik jasných kontradikcí a celý příběh se rozpadá. Samotného mě napadá nespočet příkladů, které jasně odkrývají díry oficiálního vyprávění. V kanálech veřejnosti dostupných proběhla informace o pachové zkoušce, prokázaná psem s psovodem, o neshodujícím se DNA, o tom, že ke Stropnického vile nikdy nebyli přivoláni hasiči a policie až druhý den odpoledne atd. Mohl bys prosím s ohledem na to, kolik informací je vhodné sdílet, popsat svými slovy nesmyslnost celého případu?

K této otázce bych se moc nevyjadřoval, ale je jasné, že celý případ se rozpadá. Samozřejmě nejsou spolehlivé důkazy. Obvinění se drží na pachové stopě (nespolehlivý důkaz, lze uměle vytvořit) a na mých politických názorech.

Stropnický se nechal slyšet, že mu chodili výhrůžky od proputinovských dopisovatelů. Média si dala dohromady jablka a hrušky a měla senzační příběh o proputinovském anarchistovi. Kdybys ve stejnou chvíli nebyl ve vězení s tak vážným obviněním, takovému příběhu bychom se smáli. Tvé ruské občanství do celé mozaiky náramně zapadlo a hodilo se do příběhu více než cokoliv jiného. Jaký je tedy tvůj vztah k Putinovi, Ruské federaci a okupaci Ukrajiny?

Putin je pro mě jakýsi symbol ruské moderní státnosti. Podle mého názoru není konstruktivní soustředit kritiku jenom na tvář tohoto systému – spíš také kritizovat a odmítat tento systém celý a nabízet alternativu. V tomto byl jeden ze zásadnějších problémů již mrtvé ruské opozice – mysleli, že za všechno může jen jeden člověk a parta politiků, které protlačil do vlády, tedy Putin a jeho stoupenci, jeho byrokratický a politický systém. Zkuste postavit na místo Putina a jeho stoupenců jiné, a kontext se nezmění, problémy nikam nezmizí, protože třeba byrokracie všech sfér života a kapitalismus samotný jsou mnohem větší problémy než Putin a jeho vláda. Konečně bychom měli ze dvou variant zvolit tu třetí, tedy tu, kterou nám nenabízejí a kterou máme nabídnout sami sobě. Takhle opozice jen rozptýlila svůj protestní potenciál, i když občas je vhodnější, jednodušší a pochopitelnější pro lidi soustředit kritiku a nespokojenost jen na tvář systému. Podle mě u toho ale nelze skončit. Musíme začít u sebe, ve svém bytě, svém okolí, své škole a tak dále i s kritikou politického systému, kde Putin jako tvář systému nemusí stát na prvním místě. Opozice by měla trochu uvažovat o tom, proč anarchisté nejsou politická strana – protože shora to nejde. Ale musíme to zkusit zdola. Je ale třeba poznamenat, že v konformní ruské společnosti je občas nutné říct, že Putin je tyran a úchyl. To totiž pomáhá najít u lidí „antisystémové“ pochopení, a proto to říkám často. Sama Ruská federace je výrazně centralizovaný stát, ve kterém hlavní město Moskva – taková ekonomická černá díra – vysává ruské regiony. Veškeré separatistické hnutí je rychle potlačováno, i když mezi lidmi je rozšířen názor, že Moskvu krmí celé ostatní Rusko. Okupace Ukrajiny se stala jen dalším krokem státu, který potřebuje válku, aby byl zdravý. Vnitřní problémy to ale samozřejmě nevyřeší – bizarní a umělá euforie z návratu Krymu do Ruské federace se totiž skoro vytratila, ale mzdy jsou nižší a nižší, všechno je dražší a dražší, byrokratický systém není schopen efektivně řešit ekonomické a sociální problémy. Rozdíl mezi chudými a bohatými se zvětšuje. Lidé pomalu, ale podle mě jistě chápou, že jim někdo nasral do hlavy. Teď to probíhá znovu, tentokrát v Sýrii. Ruští politici už začali říkat v televizi, že Sýrie je historicky ruská půda, prý protože kněží z Antiochie přišli do Ruska a přinesli s sebou základy pravoslaví. Přímo takhle to říká ruský politik Semen Bagdasarov: „Sýrie, to je svatá půda… To je naše půda.“ Zabrali jsme Krym, zabereme i Sýrii? Tohle není žádná sranda. To je ruská televize.

Zcela účelově je nám předkládána dichotomie, kdy si „musíme“ vybrat mezi spojenectvím (rozuměj poddaností) s USA nebo Ruskem, jako by jiná možnost vůbec neexistovala. Mnoho lidí to nevidí podobně jako ministerstvo obrany, které v této volbě má jasno. Zatímco ministr připravuje půdu pro smlouvy o základnách a přítomnosti armády USA na českém území a projevuje snahu o znovuobnovení odvodů, média se soustřeďují na ruského anarchistu, který mu měl zapálit dům. To vše jen dva měsíce poté, co jiní anarchisté byli označeni za teroristy, kteří chtěli Molotovovým koktejlem „vyhodit do vzduchu“ vlak s vojenským materiálem. Myslíš, že to byla jen náhoda, že infiltrovaní agenti, kteří plán připravili, vybrali právě vlak české armády, nebo mezi oběma případy vidíš nějakou politickou hlubší spojitost?

Domnívám se, že mezi tím je spojitost. Možná i v kontextu antiruské politiky, a je pozoruhodné, že policie do toho vecpala anarchistické hnutí. Vypadá to totiž velmi pohodlně – anarchistická kritika státního militarismu, kritika států – jak českého, tak amerického nebo ruského. Je to jednoduché – upozornit společnost a média třeba jenom na antimilitarismus a kritiku českého státu a „přehlédnout“ všechno ostatní. Tím pádem do toho zapadá i klasická evropská praxe policajtů, ve které anarchisté údajně chtějí zaútočit na infrastruktury, a také ruský anarchista, který sem přijel studovat.

V historii ČR jsme nikdy neslyšeli o terorismu na českém území, a to i přesto, že fašisti zabili několik lidí nebo zapálili v organizované skupině dům romské rodiny, kde málem uhořela čtyřletá holčička. Policie poprvé použila infiltraci a provokaci k útoku s cílem odsouzení a jasné diskreditace celého hnutí a zároveň někoho obvinila z terorismu. Proč si podle tebe vybrala za cíl zrovna anarchisty? A proč se to děje právě teď? Terorismus je totiž takové slovíčko, které se používá tehdy, když je potřeba někoho diskreditovat, jako se to stalo aktivistům ALF, zejméná v Americe. O činech států a policie, které jsou v podstatě teroristické, se mlčí, ale když je potřeba nabrat politické body a někoho diskreditovat, hned se s termínem terorismus začnou ohánět. Podle mého názoru levoradikalní a anarchistické hnutí v Česku stoupá, a policie to chce nějak vyrovnat. Státu a policii totiž vždycky šlo o rovnováhu politických sil a o to, aby veškeré politické pohyby byly pod kontrolou. Policie nechce úplně potlačit fašistické a nacistické hnutí a nálady, protože jsou pro ni použitelné, což se nedá říct o levoradikálním a anarchistickém hnutí.

V posledních měsících mimo hrozby války s Ruskem čteme v médiích denně o uprchlické krizi. Německo a Slovinsko zavřelo hranice nadobro a Maďarsko dokonce vystavělo plot. Policie nikdy neměla problém použít násilí proti anarchistům a antifašistům, aby náckové mohli projít městem, a teď používá špinavých taktik na diskreditaci hnutí, která jasně odsuzují válku. Nacionalismus mezitím získává každým dnem na popularitě a více a více lidí podporuje nenávist šířící fašisty a xenofobní populisty. Je jasné, že fašisté se státu hodí do krámu více než anarchisté, kteří chtějí bezstátní společnost. Co myslíš, že je dobré v takové době dělat, a co bys vzkázal všem těm „poslušným bílým Evropanům“?

Je jasné, že se tomu musíme postavit, což jsme již vlastně udělali. Musíme pokračovat ve svém boji. Nemám návod na to, co přesně máme dělat. Myslím, že ho nemá nikdo. Ale myslím, že jsme na správné cestě. „Poslušným bílým Evropanům“ bych vzkázal, že neexistujou lidi první, druhé a třetí třídy. Existujou jen hranice v našich hlavách a my sami jsme jednou z překážek ke změnám a lepšímu světu. Vzkázal bych, že „evropský klídek“ končí, neboť se zakládá na krvi jiných, těch „druhých“. Což se netýká jen Evropy. Vzkázal bych, že žádný z nás není víc než jenom člověk.Vzkázal bych, že evropská „demokracie“ a „svoboda“ je křehká iluze, která rychle skončí, až bude stát bránit svou existenci, a v tom případě se ocitneme v situaci, kdy budeme muset volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.

Ještě zpátky k vězení, čas ve vazbě musel utíkal pomalu. Nad čím jsi nejvíc přemýšlel, co se ti honilo hlavou? Hlavou se mi honily myšlenky o rodině, o přítelkyni, o kamarádech a kamarádkách, kteří zůstali venku. Rovněž jsem myslel na ty, kteří jsou taky ve vězení, ale v mnohem horší situaci. Přemýšlel jsem o tom, co asi budu dělat, až budu venku, a co když tady zůstanu na dlouho.

Přečetl jsi nějakou zajímavou knihu, naučil ses něco nového? Přečetl jsem hodně zajímavých knih, ale hlavně bych chtěl zdůraznit Osudy dobrého vojáka Švejka. Nechápu totiž, jak v zemi, kde je taková kniha všeobecně známá, můžou lidé věřit na byrokracii, stát a armádu. Kdybych přečetl tuto knihu jako dítě, dostal bych se k anarchistickým myšlenkám mnohem dřív.

Co bys chtěl vzkázat lidem, kteří se ocitnou ve stejné situaci? Jak si zachovat zdravého ducha a nepropadnout depresi? Chtěl bych jim vzkázat, aby věděli, že jsou na správné cestě, i když je jednou za čas dovede až do takové situace. Aby mysleli na lidi, kteří je podporují. Myslím totiž, že dnes každý člověk, který se nějak sociálně angažuje, aspoň jednou pomyslel na to, že se to může stát i jemu nebo jí, takže když se ocitne v takové situaci, rychle asi pocítí, že stát mu čelí, což znamená, že snad dělá něco důležitého. Chci říct, že to, co dělá, má svoje místo a svůj význam, a když na to člověk pomyslí, tak všechno bude snadnější.

Vím, že jsi sám kritizoval represe, policii, stát, vězeňský systém a podporoval zavřené kamarády. Teď jsi měl možnost vyzkoušet, jaké to je na druhé straně zdi. Cítil si podporu po dobu za mřížemi? Co je podle tebe nejdůležitější pro vězně a na co by lidé neměli při jejich podpoře zapomínat? Citíl jsem tu podporu, to je jisté. Aspoň pro mě bylo důležité vědět, že venku lidé pokračují v boji, že jim záleží na ostatních. Asi pro jakéhokoliv vězně bude důležité, aby věděl a viděl, že lidé venku na něho myslí, že jsou s ním. Lidé venku by neměli při své podpoře zapomínat na to, že ve vězení čas běží jinak. Během toho, co lidé venku sotva mají čas na to, aby zařídili pár věcí, vězeň neví, co s tou hromadou času dělat. Myslím na to pokaždé, když nemůžu najít čas na to, abych napsal Martinovi a Petrovi.

Tvůj případ není vůbec u konce a my tě rozhodně nepřestáváme podporovat. Na závěr můžeš využít prostor, pokud chceš říct něco, co nezaznělo, něco někomu vzkázat, podělit se o pocity. Jsem moc vděčný vám všem. Děkuji za vaši podporu. Byly to jen tři měsíce ve vazbě, ale člověk za tento čas pochopí „druhou stranu“ solidarity – když podporuje zatčené, mluví o solidaritě a pak se najednou ocitne na „druhé straně“ – když sám potřebuje podporu tak jako nikdy před tím. Člověk tak pochopí cenu té solidarity, i když před tím měl o ní úplně správnou představu. Martin a Petr jsou za mřížemi. Pamatujme na to vždycky! Náš odpor žije a náš společný boj pokračuje, a naši zatčení soudruzi jsou jeho součástí.

Děkujeme moc za rozhovor, Igore. Drž se! Jsme s tebou!