Přebráno z webu VAP.

Příroda mě stále a znovu přivádí k úžasu. Nejenom svou neuvěřitelnou schopností odolávat atakům lidské civilizace, ale také mnoha paralelami s lidským životem, které nám stále připomínají, že jsme její nevyčlenitelnou součástí.

Můj kontakt s přírodou byl díky mým “přátelům z ÚOOZ” v posledních měsících omezen na občasný pohled na pár stromů a několik trsů trávy rostoucí za vězeňskou zdí. Ještě vídám holuby poletující na vězeňském dvoře, zalétávající si sem každý večer pro svůj pravidelný příděl vězeňského chleba.

I takto značně omezený kontakt s přírodou však dokáže člověka alespoň trochu povzbudit – zvlášť, když se na vězěňský dvůr dostane také poštolka, která si vybere některého ze slabších holubů a začne na něj útočit. Tu a tam se tak stává. A bohužel občas i nedospělého, či naopak starého nebo nemocného holuba udolá. Avšak ne vždy! Je to velice emotivní, sledovat hejno holubů, které se zvedne z vězeňské střechy a odežene nezvaného predátora od svého druha.

Nevím, jestli je to obvyklé chování holubů, ale na ruzyňském vězeňském dvoře jsem to pozoroval již mnohokrát. Je to navíc o to zajímavější, že v případě, kdy jen tak poletuje kolem a nikoho nenapadá, tak holubi jen lhostejně poletují po dvoře a prakticky poštolku ignorují.

Nedá se přesně popsat pocit, který cítím při pohledu přes vězeňskou mříž, když holubí hejno odhání dravce a z ostatních cel přitom slyšíte: “Jóóó!” Museli byste to zažít – zvlášť když odněkud ze spodních pater někdo zakřičí: “ANARCHIE!”