Budu se snažit, těmito řádky přiblížit pobyt ve vazebních věznicích. Bude to stručné.

Ruzyně
Začítek byl velice těžký, první dny jsem nebyl schopen jíst, spát. V hlavě jsem měl docela zmatek a nevěděl jsem, na co se mám soustředit. Mnoho nocí jsem nemohl usnout a přes den jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. No, když je člověk zavřený 22,5 hodiny denně v prostoru asi 2×3 metry, je to velice těžké. A nemít knížku ani časopis, prostě nic. Přiznávám, že v ty první dny jsem byl moc psychicky vyčerpaný. Někdy na druhý den mi dozorce donesl aspoň dvě knížky, bylo asi vidět, jak se cítím. Byl jsem mu vděčný že se i trochu pousmál. Takhle to bylo asi dva týdny, na vycházky jsem chodil sám a zbytek času jsem byl na cele. Zažádal jsem si o pohovor se zástupcem výkonu vazby. Po půl hodině i on pochopil, že ty podmínky jsou zbytečný a na druhý den jsem už chodil s ostatními i na kulturní program každý den. Začal jsem se cítit celkem v pohodě, je to jinačí, když se člověk může bavit i s ostatními. Bylo to celkem fajn. Jenomže po výslechu mi bylo sděleno, že budu převezen na Paknrác. Možná se to někomu nelíbilo, ten můj pobyt na Ruzyni, možná si někdo myslel, že mám až moc velkou volnost. Píši možná, nebo nemůžu to říct určitě.

Pankrác
Na začátku jsem si myslel, že budu mít stejný podmínky jako na Ruzyni, první den to tak skutečně bylo. Na vycházku jsem šel normálně s ostatními, bez pout… druhý den najednou přišel nevysvětlitelný zlom. Na vycházku jsem šel sám (předtím se mnou byl soused z cely), nasadili mi pouta a byl jsem opět izolovaný a chodil jsem z cely ven jen na vycházku (standardní doba vych. Je 1,5h a vězeň na ní může jít buďto na celou dobu nebo ji musí odmítnout – pozn. Red), což jsem vůbec nechápal. S obhájcem jsem mluvil přes mříž a sklo. Úplná změna, která mě trochu zaskočila. Říkal jsem si, že si opět zkusím promluvit se zástupcem výkonu vazby, bylo mi sděleno, že to nařídil ředitel v.v. Pankrác. Tak jsem mu napsal vřelý a přátelský dopis a po týdnu jsem měl pohovor, kde mi sdělil, že „policie prej tvrdí“ že jsem nebezpečný. A tak se to rozhodlo a je to tak doteď. Na Ruzyni, když jsem si zažádal o vegetariánskou stravu, druhý den jsem ji měl. Tady jsou s tím problémy.

Ale vězení a život uvnitř není jenom špatný. I mezi vězni jsem zažil vzájemnou pomoc a podporu. I bachaři jsou v pohodě, myslím tím, že s váma baví a chovají normálně. Venku jsem žil v přesvědčení, že své názory můžu říkat otevřeně. Nemyslel jsem si, že diskuze je trestná. Snažil jsem se spíš pomáhat druhým, třeba vaření pro lidi bez domova bylo úžasný.

Děkuji vám za vaší podporu, díky ní, jsem silný, Dopisy a křik z demonstrací mne povzbuzují a upevňují ve mně pocit, že nejsem sám. Pevně věřím, že lidé pochopí pravdu. Posílám všem srdečné obětí a polibky.

Martin