Lukáš Rychetský přináší v Alarmu rozhovor s advokátem Pavlem Uhlem.

Zatím nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze v kauze Fénix, která se točila kolem plánovaného teroristického útoku na vlak, osvobodil všechny obžalované. Jak na vás skupina obžalovaných působila? Napadlo vás někdy, že by mohlo jít o levicové teroristy?

To v žádném případě. Spíše na mne působili jako běžní aktivisté, kteří mají spoustu nápadů, z nichž se většina nezrealizuje. Naopak nasazení policejní agenti na mne působili jako osoby, které do této skupinky vnesly nějaký řád a vtiskly mnoha nerealizovaným plánům záměr, jejž se pak během doby překračující půlrok snažily uskutečnit, což se jim nakonec nepovedlo.

Jako advokát jedné z obžalovaných jste měl přístup do spisu. Jak byste zhodnotil práci policie a státního zástupce?

Měl jsem přístup pouze do spisu, který byl vytvořen k trestnímu řízení. K té věci existuje samozřejmě i jiná dokumentace, která nebyla zpřístupněna a o níž jsme neúspěšně usilovali. Jde například o dohledovou dokumentaci. Obecně na mne působila práce policie tak, že nejdříve na základě vágních politických a politologických úvah identifikovala osoby, které považuje za ohrožení společnosti, a potom hledala nástroj, jak tyto lidi nějakým způsobem postihnout.

Pro mě osobně je důležité, že sami obžalovaní stáli o to, aby se odposlechy našly a byly do spisu zařazeny. Takto se nechová někdo, kdo by byl původcem myšlenky útoku. Naopak tajnosnubný postoj policie je pro mě náznakem toho, že zřejmě nemá čisté svědomí.

Postup by ovšem měl být opačný, policie by neměla slepě hodnotit něčí politickou orientaci a v případě, že dojde k trestnému činu, by měla postupovat jako nestranný orgán. Z policejních spisů jsem získal dojem, že masově a dlouhodobě sledovala vybranou komunitu a hledala, co by mohla využít pro účely stíhání.

Sledování se tedy nejprve netýkalo jen úzké skupinky následně obviněných, ale celé autonomní anarchistické scény, z níž se postupně vygenerovali údajní levicoví teroristé?

Přesně tak. Původně se ten spis týkal i Sítě revolučních buněk a obsahoval chaotické množství sledovacích a analytických postupů, které se zaměřovaly na široké spektrum aktivistů, a to pouze na základě čistě spekulativních úvah.

Soudkyně Městského soudu v Praze ve své řeči zmínila, že se obžalovaným nepodařilo prokázat vinu, zaznělo ale i pár náznaků, z nichž lze dovodit, že důvodů pro osvobození je zřejmě víc. Možná se o nich dočteme v písemném odůvodnění rozsudku. Zkusil byste spekulovat, co nového se v něm může objevit?

To nedokážu. Když například předsedkyně senátu hovořila o druhém skutku, což byla údajná příprava útoku proti policistům zasahujícím na usedlosti Cibulka, akcentovala, že v daném případě se policisté nepodíleli na skutkovém ději, s čímž lze souhlasit. Z toho lze dovodit, že je ve vzduchu otázka, zda se na skutkovém ději nepodíleli v případě chystaného útoku na vlak. Otázka provokace je něco jiného než následný podíl na skutkovém ději. Soud vnímá provokaci pouze jako prvek iniciace. Nedokážu ale předvídat, zda se k těmto věcem předsedkyně senátu skutečně vyjádří ve svém písemném zdůvodnění.

Akcentoval soud nějak fakt, že i samotní agenti o obžalovaných uváděli, že rozhodně nechtěli nikomu ublížit?

Ano, velmi zřetelně, a sice v případě druhého skutku, kdy šlo o vyklízení usedlosti Cibulka a z nahrávek bylo zcela zřejmé, že se žádný útok na lidi nechystal.

Vůdčí postavou skupiny se zdál být Petr Sova, jenž po celou dobu u soudu tvrdil, že tušil, že uvnitř skupiny mohou působit policejní agenti. Argumentoval, že se z toho důvodu pokoušel řečmi o nejrůznějších přímých akcích vyprovokovat jejich prozrazení. Potvrzují tato jeho slova odposlechy z doby před jeho zadržením?

Předně bych zdůraznil, že on sám ani jeho kolegové ho nevnímali jako vůdčí postavu, protože skupina byla vystavena na principu rovnosti. Už z nahrávek z doby před realizací akce Fénix je nicméně zřejmé, že Petr Sova otázku agentů tematizoval, což znamená, že to celou dobu viselo ve vzduchu. Jeho následná obhajoba tedy logicky navazuje na to, co jsme se dozvěděli z odposlechů.

Soudkyně ve své řeči také konstatovala, že nelze vyvrátit možnost, že policejní agenti přípravu teroristického útoku na vlak v podstatě vyprovokovali. Co by podle vás svědčilo o verzi, že podobný plán vznikl v hlavách policejních operativců?

Ve prospěch této verze svědčí už samotná skutečnost, že policie, která s největší pravděpodobnější měla nahrávky z doby před listopadem 2014, je nezařadila do spisu, byť agenti vypovídali, že se schůzky nahrávaly, a existovala k tomu platná povolení od soudu. Zmíněné období tedy policie opisovala jen formou výpovědí agentů.

Kam zmiňované odposlechy zmizely?

My jsme o ně žádali, stejně jako soudkyně, která o ně požádala státního zástupce během hlavního líčení, ale dostalo se jí odpovědi, že to není možné. Ve spisu jsou tudíž pouze nahrávky počínaje 3. listopadem 2014. Od agentů přitom víme, že nahrávky se pořizovaly už od srpna. Útok se přitom měl podle agentů začít plánovat právě v srpnu, což je období, které je tedy naprosto klíčové pro posouzení toho, zda šlo, nebo nešlo o policejní provokaci. Když to dáme do kontextu s tím, že policisté byli původně nasazeni za zcela jiným účelem, jejž se jim nepodařilo naplnit, tedy infiltrovat takzvané Sítě revolučních buněk, vypadá to, že celá kauza je znouzectnost. Aby policisté přišli alespoň s něčím. Pro mě osobně je důležité, že sami obžalovaní stáli o to, aby se odposlechy našly a byly do spisu zařazeny. Takto se nechová někdo, kdo by byl původcem myšlenky útoku. Naopak tajnosnubný postoj policie je pro mě náznakem toho, že zřejmě nemá čisté svědomí.

Pokud existuje sice nepotvrzené, ale také nevyvrácené podezření, že policisté vyprovokovali chystaný útok na vlak, neměl by se nějaký státní orgán zabývat otázkou, zda nepoužili zákonem nedovolený prostředek k opatřování důkazů?

Vyvstává samozřejmě otázka, zda nedošlo k zneužití pravomocí úřední osoby. Orgánem činným v trestním řízení, který má vyšetřovat trestnou činnost policistů, je Generální inspekce bezpečnostních sborů. Státní zástupce může za určitých okolností určit, že to má být někdo jiný, ale až po zahájení šetření. Vzhledem k tomu, že policie poměrně důsledně utajila všechny případné potenciální důkazy, si nemyslím, že by se mohly dostat do rukou někomu, kdo by byl schopen to dotáhnout do konce.

Lze tedy předpokládat, že existují důkazy, k nimž se nemůže dostat ani obhajoba, ani soudkyně a dokonce ani GIBS. Jak to policisté vysvětlují?

Policisté jednak tvrdili, že jsou to procesně nepoužitelné důkazy, a současně uváděli alternativní důvod, že nevědí, zda ty nahrávky vlastně vůbec existují.

Pokud vyšší soudní instance potvrdí předešlý rozsudek, neměli by především dva z obžalovaných, kteří strávili dlouhé měsíce ve vazbě, žádat odškodnění?

Ta otázka je v tuto chvíli předčasná a já opravdu netuším, co přijde. Většinou se to nicméně řeší způsobem, jejž naznačujete, tedy finančně.

Je nasazování policejních agentů běžná praxe?

Není to běžná praxe, jde o operativně pátrací prostředek, jenž vyžaduje nejvyšší míru schválení soudem. Zákon určuje, že o tom musí rozhodnout vrchní soud na základě žádosti státního zástupce z vrchního státního zastupitelství, kdežto všechny další zásahy do svobod povolují soudy nižších stupňů. Moje praxe mi ale nedává prostor pro úvahy o tom, jak často k tomu dochází.

Případ Fénix byl nejdříve spojován se žhářskými útoky takzvané Sítě revolučních buněk. Až později se začalo mluvit o útoku na vlak. Co obě kauzy spojuje?

Obě dvě kauzy jsou spekulacemi Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ).

Díky tomu, že v různých sporech v posledních letech často zastupujete lidi ze squatterské scény a obecně z (post)autonomního anarchistického hnutí, máte o tomto prostředí poměrně dost informací. Co si o něm myslíte?

Jde o prostředí, které je poměrně citlivé na to, jak se k lidem uvnitř něj chová státní moc. Za poslední tři roky můžeme konstatovat mírně zvýšenou radikalizaci tohoto prostředí, a to zejména díky zvýšené pozornosti ze strany policie, zvýšenému sledování a zájmu v rámci některých kauz. V podstatě můžeme mluvit o tom, že NCOZ (dřívější ÚOOZ), je prvkem, který významným způsobem radikalizoval českou levicovou nebo aktivistickou scénu a možná se i zasloužil o některé excesy. Naopak subjekty, které se podílejí na politické socializaci této scény, jsou třeba soudy, včetně Ústavního soudu, jež dříve či později více či méně spravedlivě rozhodují o kauzách, které se k nim dostanou od policie. Popřípadě jiné instituce, které berou aktivisty spíše jako partnery, a ne jako apriorní nepřátele. Dostáváme se tak do paradoxní situace, kdy se NCOZ domnívá, že bojuje proti radikalismu, ale ve skutečnosti jej sama vyvolává. Obecně platí, že společnost či stát by měly mít schopnost politicky socializovat radikální prvky, a to mimo jiné skrze důsledné dodržování pravidel, jež si stát sám stanoví, tedy zákonů. V tomto směru se NCOZ na poli politického radikalismu jeví jako silně antisystémový prvek. Doufám, že to zbytek společnosti ustojí.

To platí i o pravicovém radikalismu?

Ano i ne. Předesílám, že se v něm věcně příliš neorientuji. Na rovině státu musí být reakce přirozeně stejná. Stíhá se porušení zákona, a nikoliv nepřítel. Je zde – nebo zde může být – ovšem rozdíl v hodnotách, což má význam pro obecnou společenskou odezvu. Autonomní či levicová scéna staví na hodnotách, jež jsou se současnou společností či snad státností slučitelné. Jsou to princip svobody, princip rovnosti lidí a princip solidarity. Zde má politická socializace a inkluzivní přístup smysl. Pokud někdo staví svou ideologii na principiální nerovnosti lidí a popírání lidské důstojnosti, pak reakce státu samozřejmě stále musí vycházet z obsahu zákonů, ale společnost by měla reagovat diferencovaně. Ovšem ani zde by nemělo východiskem být absolutní zatracení, ale spíše hodnotový dialog. Není to ovšem věcí orgánů činných v trestním řízení, ale spíše vás novinářů.

http://a2larm.cz/2017/10/pavel-uhl-policie-zrejme-nema-ciste-svedomi/