Report z úterní demonstrace na podporu vazebně stíhaného anarchisty Martina Ignačáka

Jak jsme již informovali, náš kamarád Martin se po zrušení jeho propuštění z vazby rozhodl pro tzv. suchou hladovku – nepřijímá potravu ani tekutiny. Proto jsme se v pondělí rozhodli narychlo uspořádat demonstraci na jeho podporu, a to hned druhý den 31. května. Jedním z důvodů bylo také rozhořčení nad naprostou mediální ignorací něčeho tak naléhavého, jako je život ohrožující hladovka z důvodu nesmyslného věznění politického aktivisty v rámci „vyšetřování“ policií zinscenované kauzy.

Pod sochou sv. Václava na po něm pojmenovaném pražském náměstí se kolem šesté večer začali scházet lidé, kterých se zde nakonec shromáždilo kolem stovky. Než se začalo o čtvrt na sedm s projevy, mohli lidé u přistaveného stolku podepsat petici za Martinovo propuštění z vazby, brát si materiály iniciativy Antifénix či přispět na pokrývání nákladů na obhajobu stíhaných anarchistů a anarchistek. Na důvod akce pak kolemjdoucím odpovídal transparent „Solidaritu s Martinem I.“.

Po krátkém úvodním slově promluvil Ondřej Slačálek. Připomněl zátah z konce loňského dubna a policejní příslib velkého šoku z odhalení teroristické organizace. Ve skutečnosti jsme však byli vystaveni jiným šokům. Ukázalo se, že obvinění stojí na práci policejních agentů provokatérů. Čekalo se, že když celá kauza plave na vodě, něco se stane. Nic se však nestalo a represivní hon pokračuje více než rok vesele dál. Z vazby zatím byli propuštěni údajný „bombostrůjce“ Aleš a údajný „vůdce skupiny“ Petr, avšak Martin, kterému žádné takové senzační atributy policie nepřisoudila, hnije dál za mřížemi. Dalším z šoků je, že hladovka nemá pro média žádnou zpravodajskou hodnotu. To, že byl Martin vlastně dohnán k hladovce, ukazuje na fatální selhání policie a soudů, a v těchto dnech je Martinův život v ohrožení bez jakéhokoliv zájmu médií.

Jana z kolektivu Kliniky hned na začátku uvedla, že tento kolektiv za Martinem jednoznačně stojí a že peníze, které obdržel v souvislosti s Cenou Františka Kriegla, věnoval na Anarchistický černý kříž, který se věnuje podpoře stíhaných aktivistů. Dále prohlásila, že anarchismus není terorismus ani zločin, je to kritika státu, a odsoudila nesmyslný hon vedený policií na lidi, které označuje za levicové extremisty. Připomněla potíže s Martinovým veganským stravováním ve věznici a zakončila svou řeč slovy: „Nikdo není svobodný, dokud nejsou svobodní všichni. Smrt mřížím!“

Lidskoprávní aktivista a novinář Markus Pape promluvil o svých zkušenostech ze soudních síní. Až při soudu s Igorem Ševcovem však poprvé zažil, že se státní zástupkyně i soudkyně shodly, že v případu nejsou vlastně vůbec žádné důkazy… ale i tak je anarchista odsouzen za zcela bagatelní a navíc velmi absurdní „čin“. Připomněl také zkušenosti z Německa, kde v 60. letech policie infiltrovala studentské hnutí a provokovala k násilnostem. Tajné služby tak roztáčely spirálu násilí. Další vývoj měl dvě směřování. Jednak radikalizaci, která vedla k pomstě vůči státu ve formě skupiny RAF, a potom zdlouhavější cestu směrem do parlamentu v dresu zelených. „Nevolme cestu násilí. Je třeba jít do politiky a změnit to.“

Poté se megafonu chopila Pavla, Martinova sestra. Přiblížila situaci, v níž se z ní stala podle kádrového posudku ÚOOZ údajná organizátorka anarchistických akcí a organizací. Za tímto posudkem stojí konkrétně státní zástupce Pazourek a šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Šlachta. Přitom jediné, co Pavla kdy dělala, byla podpora jejího bratra. Je rozhodnuta podat trestní oznámení na Šlachtu. Za to získala asi nejhlučnější potlesk, po němž následovalo skandování „Naší zbraní je solidarita“.

Krátce promluvil také Igor Ševcov. Martina označil za svého kamaráda, který je vystaven špatným podmínkám – psychickému tlaku a neposkytování veganské stravy. Po něm se ještě ke slovu vrátil Markus Pape, aby přidal svou vzpomínku Martina, s nímž strávil jistý čas v rodině Natálky, popálené neonacisty. Právě Martin byl jediný, s nímž si byla ochotna v prostředí „cizích“ lidí hrát.

Akce na Václavském náměstí byla zakončena happeningem, který upozorňoval na absurditu policejního tažení proti anarchistům a při němž došlo k demonstrativnímu „zatčení“ sv. Václava a jeho kumpánů, jelikož jsou podezřelí ze styků se zločinci a evidentně nevedou „řádný život“.

Další část protestu pokračovala od osmi hodin večer přímo před pankráckou věznicí, kam přešla dobrá polovina zúčastněných, někteří dokonce pěšky s policejním doprovodem. I na samotném místě byli demonstranti pod bedlivým policejním dohledem a po skončení akce byli někteří perlustrováni.

Hlukovou demonstraci, jejíž zvuk měl za cíl dolehnout až k Martinovým uším, zahájil velmi stručný proslov členky anarchofeministického kolektivu NemrAFKy o pochybném účelu vězeňských zařízení, která rozhodně nedělají lidi lepšími. Na následné skandování hesla „Touhu po svobodě represe nezastaví“ navázalo asi desetiminutové permanentní generování hluku pomocí různých pískátek a troubítek, mlácení do hrnců a pokliček či obyčejného tleskání a halekání. Další skandování „Naší zbraní je solidarita“, „Martine, jsme s tebou“ a „Svobodu politickým vězňům“ vydatně konkurovalo hluku z nedaleké magistrály. Doufejme, že jsme byli slyšet až do Martinovy cely a naše akce solidarity mu během jeho hladovky vlila do žil tolik potřebnou naději na svobodu v kruhu své rodiny a přátel.

Připojujeme i report účastníka solidární akce, která měla být poslední před Martinovým propuštěním.

Čtvrtek večer, 26. května. Pomalu se smráká, když se scházíme před pochmurně trčící vazební věznicí na Pankráci. Martin, anarchista a náš kamarád, sedí někde tam za zdí – už třináctý měsíc, jen tak, z vůle státní moci a manipulátorů z „bezpečnostních“ složek. Na narychlo svolanou akci mu přišlo přes zeď vyjádřit svou podporu asi deset lidí.
Přesouváme se co nejblíž k věznici, aby nás Martin mohl slyšet, a jedna z nás křičí krátký vzkaz do megafonu. Několik náhodných kolemjdoucích se zmateně otáčí, zřejmě v přesvědčení, že megafonem slibujeme brzké pozvání na pivo jim, a ne někomu ve vězení. „Naší zbraní je solidarita!“ Skandujeme několik hesel a pro efekt odpalujeme pár petard.
Strážci pořádku nijak nezareagovali, a tak po chvilce v klidu odcházíme, sledováni řadou bezpečnostních kamer na budově Pankráce. Ještě nevíme, že rozhodnutí o propuštění Martina z vazby bude druhý den zrušeno a represivní složky se své pohádky o teroristech jen tak nevzdají…
Když tohle píšu, Martin už na protest nejí a nepije. Kromě antiautoritářských webů o tom téměř nikdo nepíše. Je stále za tou podělanou zdí a já cítím, že mě to štve čím dál víc. V hlavě mi zní ta omletá věta, že nikdo není svobodný, dokud nejsou svobodní všichni. Něco na tom bude.

Další hluková demonstrace před věznicí na Pankráci proběhne V NEDĚLI 5. ČERVNA 2016 OD 19.30.