Přinášíme rozhovor se sestrou posledního z vazebně zadržovaných obviněných z akce Fénix, Martinem Ignačákem, který minulý týden započal protestní hladovku.

Martin Ignačák, jeden z obviněných z přípravy teroristického útoku, který měl plánovat s infiltrovanými policejními agenty – nyní hlavními svědky, v policejní monstrakci Fénix, zůstává jako poslední i nadále držen ve vazbě. Dne 29. dubna – po roce a dni za mřížemi – Městský soud v Praze rozhodl o jeho propuštění, ale státní zástupce Vladimír Pazourek proti tomuto rozhodnutí podal stížnost. Minulý pátek, 27. května, vrchní soud této stížnosti vyhověl, a Martin tedy nadále zůstává ve vazbě. Dnes už je to přes třináct měsíců, co vedení věznice odmítá Martinovi vydat veganskou stravu, na kterou má nárok. Třináct měsíců od doby, kdy Martin naposled viděl své přátele mimo silně střeženou návštěvní místnost, kdy viděl přírodu, zeleň, zvířata a slyšel svoji oblíbenou hudbu. Třináct měsíců totální izolace a psychické šikany. Martin už nevěděl, jak dál – dopisy, žádosti, kampaně, články, odvolání, stížnosti a další formy dosavadního protestu neměly téměř žádný dopad –, a proto se rozhodl pro protestní hladovku. Jeho sestra Pavla se k jeho protestu připojuje.

Nebýt operace Fénix, asi bychom spolu nikdy rozhovor nedělaly. Změnilo se ve tvém životě za těch uplynulých třináct měsíců hodně?

Ano, celých třináct měsíců jsem v podstatě pozorovala veškeré dění, zjišťovala si informace nejen o policejní akci Fénix, stýkala se s lidmi, kteří se touto problematikou taktéž zabývali. Za tu dobu se změnil hlavně můj postoj ke strukturám Policie ČR (PČR) – teď k nim mám velkou nedůvěru.

Zní to jako bys najednou nahlédla na odvrácenou stranu světa, ve kterém žijeme. Co to je za typ zkušenosti, kterou jsi získala?

Dala mi hodně, jak pozitivního, tak negativního. Pozitivní bylo zjištění, že existují lidé, kteří bez váhání pomůžou, negativní pak to, jak někdy pracuje PČR a že se v našem státě nectí presumpce neviny.

Znamená to, že když někoho bráníme a zastáváme se ho, máme svůj názor a veřejně ho projevujeme, jsme v tom případě všichni anarchisti? Je to v pořádku? Není načase se bránit?

Tvůj bratr Martin už je přes třináct měsíců ve vazbě a mimo jiné po celou dobu nedostává veganské jídlo, o které si žádal. Pankrácká věznice dokonce změnila svůj řád, ve kterém byla možnost veganské stravy, aby se jí Martin nemohl nadále dožadovat. Jak je na tom tvůj bratr se zdravím? Pomáhali jste mu například obstarat jídlo?

Tak nějak jsme improvizovali. Každých čtrnáct dní se mu nosí veganské jídlo, takové, které je instantní, lehce připravitelné, stačí ho prostě zalít vroucí vodou, kterou naštěstí Martin má. Bohužel nemá jiné možnosti, protože v celách Vazební věznice (VV) Pankrác není elektrická energie. Občas si dělá závitky z rýže, vlastně takové „sushi“, pomazánky z rozmačkaných fazolí, přidá tam cibuli, rajče, koření, z instantních rýžových nudlí sladkou lahůdku. Pokud by byl odkázaný jen na VV Pankrác, obávám se, že by na tom byl zdravotně velice špatně. Díky sbírce v infocentru Salé a pomoci mnoha lidí to zvládáme. Sami bychom to ale nedokázali.

Po více než roce Městský soud rozhodl o propuštění Martina z vazby. Ty jsi za něj měla ručit. Státní zástupce Pazourek se ale odvolal a napsal odůvodnění, které se zakládalo na materiálech od Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), v nichž o tobě plukovník Robert Šlachta píše jako o hlavní iniciátorce a organizátorce nenahlášených anarchistických demonstrací. Jsi vylíčena jako anarchistka, členka Anarchistického černého kříže (ABC) a Antifénixu. Na základě tohoto odůvodnění Vrchní soud změnil rozhodnutí, a Martin tedy zůstává ve vazbě. Jaká byla tvoje reakce, když jsi poprvé četla to odvolání a svůj kádrový posudek?

Nevěřila jsem vlastním očím, jaké bludy o mně ÚOOZ eviduje. Pak jsem pochopila – vždyť to je přesně to, o co se snaží, zdiskreditovat člověka. Může si něco takového člověk v pozici ředitele ÚOOZ dovolit?

Ano, účastnila jsem se mnoha těchto demonstrací, a dokonce jsem i párkrát četla vzkazy do megafonu, ale nikdy jsem nic neorganizovala a neiniciovala. Ale není přirozené, že když vašeho bratra nebo sestru z něčeho tak závažného obviní, budete za ním/ní stát? A dvojnásob, když zjistíte, že v tom hráli roli policejní agenti, kteří vše vyprovokovali? A že nic neudělal a ani udělat nechtěl? Šlachta a celá PČR si asi myslí, že když někoho označí za teroristu ve vykonstruovaném případu, celá rodina se ho zřekne. Je přece naprosto přirozené, že se svého bratra zastanu. Asi je pro některé nepochopitelné, že rodina prostě lidsky podporuje příbuzné za mřížemi. Došlo mi, že na tom všem něco nesedí. Když mi byla podána pomocná ruka, s vděčností jsem ji přijala. Ta pomocná ruka přišla ze strany Antifénixu, ABC a jiných. Na tom přece není nic špatného.

Ale mýlila jsem se, tímto, podle mě přirozeným chováním jsem momentálně asi pro PČR „jedovatá“. Stačí se jen svobodně projevit a nějakým způsobem vybočit. Uznávat a ctít vyznání či ideologii, na to má právo každý, ale někteří to nerespektují.

Jako argument proti ABC a Antifénixu ve vztahu k tvému údajnému členství v obou těchto skupinách Šlachta uvádí, že cílem je „shromažďovat a šířit podporu pro tr. stíhané v rámci kauzy ‚Fénix‘, kteří se na případu samotném sami velmi aktivně podíleli“.

Celé obvinění považuji za vykonstruované. Pokud někdo, kdo má v logu „pomáhat a chránit“, nabádá lidi k trestné činnosti, aktivně se do ní zapojuje, manipuluje s lidmi, tak by měl být souzen spíš on a jeho nadřízení. Nevím, kdo tady co shromažďuje, ale myslím si, že je to hlavně ÚOOZ.

Martin v pátek hned po rozsudku začal hladovku coby další formu odporu. Ty ses k němu připojila v neděli. Co bylo důvodem tvé participace na bratrově protestu?

Mluvila jsem o tom s Martinem už před několika měsíci. Dohodli jsme se, že když ho nepropustí a celý případ bude postaven k soudu na základě lží, začneme společně protestovat tímto způsobem.

Já za sebe protestuji proti tomu, aby můj bratr byl nadále bezdůvodně držen ve vazbě. Považuji veškeré stížnosti státního zástupce za nepravdivé, zmanipulované a diskreditující a celý případ za vykonstruovaný a založený na lžích.

Byla jsi překvapena, když ses dočetla o tom, že ÚOOZ má zmapované, u koho a kdy jsi v Praze i jinde spala?

Ano, byla jsem na benefičním večeru v Plzni a spala jsem u některých lidí v PrazŽe se s tímto pracuje, přesně ukazuje, jak struktury PČR fungují a co mají na práci – šmírovat lidi, plýtvat penězi z rozpočtu, které by se určitě daly využít vhodněji. Myslím, že tyto útvary investují hodně energie na boj proti svým představám, rádoby nepřátelům a výmyslům.

Sleduješ kauzu Igora Ševcova? V jeho případě policie i soud uváděly, že tu nemá pořádné sociální vazby. Ve vašem případě se Šlachta ohání tím, že jste s bratrem před Fénixem neměli žádný kontakt. Jak tomu bylo?

Ano, sleduji Igorovu kauzu a vím, jak to od začátku bylo. Celou dobu jsem mu držela pěsti a věřila v jeho nevinnu. Žasla jsem nad jeho postojem a odhodlaností, držím mu pěsti i nadále. Osobně ho znám „díky“ akci Fénix, je to velmi inteligentní a solidární člověk.

Já a můj bratr jsme vždy byli v pravidelném kontaktu. To, co píše Šlachta, je nesmysl, nic jiného k tomu nemůžu dodat. V roce 2015 byly sice naše osobní návštěvy méně časté, ale to bylo z důvodu mého pracovního vytížení. Myslím, že to je jako u Igora, někteří si pletou dojmy s pojmy. Sociální vazby – citová vazba a sociální adaptace jsou definovány psychologem Johnem Bowlbym jako hypotetický konstrukt vyjadřující „trvalé emoční pouto, charakterizované potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou“ – a tu nepochybně já mám, stejně můj bratr, Igor a další.

Jako vyjádření ostrého nesouhlasu s represemi a vězněním lidí, mimo jiné i tvého bratra, Síť revolučních buněk zapálila policejní auto. Na internetu byla k přečtení tvoje reakce na to a následně vysvětlení Sítě. Co si myslíš o zapalování policejních aut jako formě protestu?

Osobně neuznávám zapalování ničeho, ani policejních vozidel. Jsem přesvědčena, že něco změnit, případně zastavit lze i jinou formou.

V rámci antiautoritářských kruhů existují rozdíly v názorech na přístup k médiím. Některé kolektivy v nich vidí hlavního spojence v šíření svých myšlenek, jiné zase razí názor, že bychom měli spíš vytvářet vlastní média a posilovat vazby, které můžeme reálně ovlivňovat, než ztrácet energii nekonečným bojem za náš mediální obraz. Mohla bys, jakožto člověk mimo tato hnutí, popsat svůj názor na média? Máš nějakou zkušenost, která tě naučila něco o tom, jak mainstreamová média fungují, a ovlivnila tvůj přístup k nim?

Za poslední rok jsem se snažila všechna bulvární média spíš nečíst, protože mě to osobně dost často rozčílí. Informace jsou v nich často zkreslené, upravené, nepřesné a někdy i lživé. Ano, média jsou forma zprostředkování informací. Pokud jsou pravdivé, může nám to hodně dát i pomoct, informovanost je potřebná. Pokud jsou ale lživé, pak to chápu jako demagogii, která může mít velice neblahé následky jak na jedince, tak na celou veřejnost.

Mám ráda větu: „Z každé prohry se naučíme tisíckrát víc než z výhry.“ Je něco pozitivního, co ti uplynulý rok dal, něco, co ti pomáhá vstát na nohy a jít dál i v takto složité situaci?

Úsměv, ano. A naděje, že soudy budou celou kauzu posuzovat nezávisle a nenechají se ovlivnit. Pozitivní je pro mě i případ Igora Ševcova a Kateřiny Krejčové.

Už víme, jak ses nevědomě stala anarchistkou, iniciátorkou akcí a členkou nejednoho kolektivu. Mimo tyto aktivity jsi stále pracující matkou dvou dětí. Do Prahy na návštěvy k bratrovi to nemáš úplně blízko, navíc se také podílíš na zajišťování Martinovy diety. Jak tobě, Martinovi nebo lidem v podobné situaci mohou ostatní pomoci?

Ano, byla jsem Šlachtou označena jako aktivní anarchistka, protože to nejspíš zapadalo do toho, co ÚOOZ potřebovalo – zdiskreditovat mou osobu a zajistit si tak důvod, proč nadále držet mého bratra ve vazbě.

Otázkou spíš je, zda podle Šlachty být anarchistkou znamená být „nežádoucí nebo nezodpovědnou“. Jsi v tu chvíli „nakažená“ a budou tě mít pod dohledem? Představ si, že pomáháš bratrovi, který je ve stejné situaci jako ten můj, podporuješ ho, stýkáš se s jeho kamarády, nic trestného neděláš, a už na tebe ukazují prstem. Znamená to, že když někoho bráníme a zastáváme se ho, máme svůj názor a veřejně ho projevujeme, jsme v tom případě všichni anarchisti? Není toto signál a výzva pro veřejnost? Je to v pořádku? Není načase se bránit?

Jinak co se týká pomoci, všechny informace jsou k nalezení na webu Antifénixu, ABC a jiných. Pomoc může být jakákoliv, ať už podporou, zasláním časopisů Marťovi nebo jen dopisem.

Současně bych chtěla všem, kteří nás podporují, z celého srdce poděkovat. Moc si toho vážím.

Pavlo, děkujeme ti za rozhovor. V tomto okamžiku se skoro nabízí popřát hodně štěstí, ale toto určitě není o štěstí. Přejeme ti, aby všechno dobře dopadlo, nejen v Martinově kauze, a budeme pro to dělat vše. Drž se!

Na závěr bychom chtěli za Anarchistický černý kříž a Antifénix vyzvat k podpoře Martina Ignačáka, jehož zdravotní stav je ve velkém ohrožení.