Ihned poté, co byl 27. dubna odsouzen náš kamarád Igor k vyhoštění na dva roky, zvedla se mezi svobodomyslnými lidmi vlna nevole proti skutečnosti, že jeho „zločinem“ mělo být natáčení toho, jak někdo jiný sprejuje na zeď, a proti tomu, že soudkyně nezohlednila nesmyslné tříměsíční zadržování ve vazbě a jako přítěž mu přiřkla absenci sociálních vazeb a vedení neřádného života, jelikož je vegan, má tetování a účastní se demonstrací.
Igor se proti nepravomocnému rozsudku odvolal, na Facebooku začali lidé přidávat své fotografie s hesly na jeho podporu a jeho přátelé a akademičtí kolegové svolali na úterý 3. května protestní demonstraci před ministerstvo vnitra, které řídí a kryje policii, jejíž nejpřednější starostí je výroba kladiva na anarchistické čarodějnice.
I když se jednalo o všední den, přišlo od půl šesté odpoledne Igora podpořit před „kachličkárnu“ víc než 150 lidí, zejména anarchistů a anarchistek, ale i lidskoprávních či ekologických aktivistů, studentů a učitelů antropologie a mnohých dalších. Na první pohled zaujalo velké množství ručně dělaných piketů, velmi často se vysmívajících soudnímu nesmyslu ohledně výkladu řádného života. Četli jsme např. „Stop deportacím“, „AnachoCommunists Are Beautiful“, „Anarchismus není zločin“, „Ministerstvo obrany varuje: Pokud nevedeš řádný život, přijdeme si pro tebe“, „Jsem Igorova vazba“, „Za natáčení videa do Putinova lágru“, „Achjo“, „Nežiju řádnej život. Vyhostíte mě?“, „Kritizuji systém – nežiji řádný život“, „Možná že všichni fízlové nejsou svině, ale od tý doby, co žiju, se tak většina z nich chová“, „Ráda bych si to natočila, ale bojim se, že mě vyhostěj“, „Víte, kolik je potřeba anarchistů k atentátu na ministra obrany? Žádnej…“, „Neberte nám Igora – etnologové“.
Na akci vystoupilo se svým vyjádřením hned několik hostů, kteří dostali široký prostor hned po úvodním slovu moderátorky, která vedle nesouhlasu s odsouzením Igora prohlásila, že anarchistické postoje by neměly být přitěžující okolností, jelikož jinak se přibližujeme praxi autoritářských států. Postavila se proti postupu úřadů, které odsuzují cizince často za naprosté banality a důvodem pro jejich vyhošťování je údajná neexistence rodinných vazeb.
Jako první host promluvil Petr Uhl, jenž přiznal, že je na anarchistické demonstraci podruhé v životě, poprvé to prý bylo v roce ’69 ve Francii. Podle něj celou kauzu pohnojila především policie, která ji vytvořila, a následně státní zástupkyně, která něco takového vůbec převzala. Obvinění z pomoci při sprejování je naprosto absurdní. Navíc, všichni, kteří tento den na akci dorazili, jsou důkazem, že tu Igor má silné vazby. Poté Uhl vyjádřil svou důvěru v rozumnost odvolacího soudu.
Po skandování „Igora nedáme“ si vzal slovo další bývalý signatář Charty 77 a přední postava spolku Šalamoun, John Bok. Prohlásil, že policie tentokrát šlápla do lejna a že dochází k akcentaci posunu k totalitnímu státu, čehož zářným příkladem je ministr vnitra Chovanec. Represivní složky z nás dělají poslušné ovce. Místo toho by naše země měla Igorovi garantovat, že tu může projevovat svobodnou vůli.
Poté se u mikrofonu vystřídali tři antropologové. Vedoucí ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na začátek řekl, že jejich katedra je další Igorova vazba a že není pravda policejní tvrzení, že by Igor v ČR studoval jen na oko, naopak „je to až nudně řádný student“. Putinovi poděkoval, že nám sem Igora poslal a vyslovil naději, že pošle třeba ještě několik tisíc takových. Několik slov řekl další vyučující z ústavu Karel Šíma a na něj navázal Tomáš Hirt z katedry antropologie Filozofické fakulty ZČU. Ten je přesvědčen, že pro antropology je povinností v podobných případech pozvednout hlas a na západ od nás je to poměrně běžná věc. Akademické prostředí bylo při proslovech zastoupeno i studenty, za ně promluvil Jirka Feryna ze Studentské rady FF UK. Igora vnímá jako svého kolegu, který navíc aktivně rozvíjí hodnoty, jež by nám měly být vlastní. Kvitoval pozitivní reakce z akademického prostředí, i když nejvyšší funkcionáři strčili hlavu do písku. Kritiku podle něj nelze zakázat.
Jirka na místě ještě chvíli setrval, a to když společně s Filipem Schneiderem z Mladých zelených zazpívali na nápěv známého songu Pověste ho vejš text o Igorovi. Mezi přítomnými byl mezitím rozdán, takže se každý mohl připojit, což také většina učinila. „Vyžeňte ho, že byl jinej / A že věřil v jinej lepší svět / Že když bezpráví se dělo / odmítal jen přihlížet.“ Společný zpěv rozhodně přidal na již tak dobré atmosféře.
Poté byl přečten projev Dagmar Magincové, která se mj. zabývá zprostředkováváním informací o represích proti antiautoritářům v Rusku, ale akce se nemohla zúčastnit. Vedle popisu tamní represivní reality zaznělo: „Autority, které vedly soudní proces s Igorem Ševcovem, se přes veškerou předsudečnost v jednom bodě projevily osvíceně – když odmítly Igorovi udělit trest obecně prospěšných prací. Aspoň v tomhle jediném případě pochopily, že Igor jako anarchista dělá obecně prospěšnou práci vlastně pořád – jako anarchista totiž dělá všechno pro to, aby lidé mohli žít důstojně a svobodně.“
Po skandování „No borders! No nations! Stop deportations!“ promluvila členka pražského kolektivu Food not Bombs. Připomněla, že se Igor zapojoval do aktivit této celosvětové platformy v Rusky i zde, vždy je ochotný pomoci, je vegan a skutečný kamarád. „Jestli je toto neřádný život, pak víc takových neřádů.“
Proslovu Jany Němcové z kolektivu Kliniky předcházelo ohlušující skandování „Naší zbraní je solidarita“. Ta prohlásila, že Klinika je další Igorova sociální vazba a že represivní složky útočí na lidi odsuzující projevy nenávisti. Odmítla chápání anarchismu jen jako protipólu radikální pravice a na Igorovu adresu dodala, že se tu podílí na vytváření společnosti na základech solidarity a sociální spravedlnosti.
Asi nejemotivnější proslov měl Igorův kamarád. Kritizoval autority za to, že si nedokážou představit jiné sociální vztahy, než je rodina. My ale vytváříme a hledáme vztahy bez vnějších institucí. Velmi trefně poznamenal, že je mu naprosto jedno, jaké má Igor studijní výsledky a zda pracuje nebo je nezaměstnaný, naše solidarita by totiž měla být bezpodmínečná. Žijeme ve světě, který je založen na vyloučení, proto bychom měli bojovat za svět, kde nebude moci být nikdo vyloučen a každý bude vytvářet silné sociální vazby.
Jako poslední řečník promluvil sám Igor. Bylo velmi sympatické, že nemluvil o sobě, ale zaměřil se na přiblížení osudů několika v Rusku pronásledovaných anarchistů, např. Alexeje Sutugy, Ilji Romanova či Dmitrije Bučenkova. Už v Rusku pochopil, že stát je organizovaný zločin a policie gang, který na tom vydělává. Uprostřed své řeči nezapomněl „pozdravit“ tajné fízly s kamerami, kteří bedlivě natáčeli a fotili účastníky akce. Nakonec citoval neonacisty zavražděného advokáta Markelova: „Jenom my sami si můžeme pomoci.“
Po dalším skandování byla akce ukončena. Tajní nelenili a aby potvrdili všechno, co bylo řečeno – došli si o několik chvil později na zastávku pro jednoho z řečníků, aby ho mohli perlustrovat.
Tento den měl Igor narozeniny, lepší narozeninovou párty si přát nemohl. Takovými sociálními vazbami se nemůže pochlubil nikdo z řetězu těch, kteří stáli za jeho obviněním a odsouzením k vyhoštění.