Že operace Fénix nebyla otázkou jedné noci a že policejní represe neustaly koncem dubna, je pro všechny známá věc. Překvapující či novou informací však může být, jak hluboko do našich životů zájem policie proniká. V zápiscích Lukáše Borla jste měli šanci přečíst si o životě pod neustálým dohledem.
V článku, který nyní přebíráme ze stránek Asociace Alerta, Lukáš Borl popisuje, jak pro něj policejní buzerace překročila únosnou mez. V tomto otevřeném dopisu popisuje, jak stál na rozcestí, kde se mu nabízely tři možnosti, a věděl, že se musí rozhodnout. Cítil, že kdyby to neudělal sám, zanedlouho by o jeho osudu mohli rozhodovat jiní.
Přejít do úplného undergroundu pochopitelně také nebylo jednoduché rozhodnutí, jak Lukáš ve svém dopise píše.
Jeho článek doporučujeme zejména všem, kteří stále věří, že žijeme ve svobodné společnosti.
Odchod Lukáše do ústraní je pro nás ztrátou, protože Lukáš byl aktivním anarchistou, soudruhem a kamarádem, který se podílel na chodu a organizování několika kolektivů a akcí. Známe ho také jako přítele, který dokáže podpořit, když je to třeba. Jeho odchod z našeho fyzického prostoru však neznamená, že zmizel nadobro, a jak sám píše, stále nás miluje a jsme součástí jeho života.
Borlíku, ať už jsi kdekoliv, jsme s tebou a i ty jsi součástí našeho života.
Touhu po svobodě represe nezastaví! Víme, že ani tebe ne 🙂
Ve čtvrté části svého deníku Lukáš Borl rozvíjí teorie o tom, proč si myslí, že policie usiluje o jeho uvěznění. Navazuje pak vysvětlením, proč se rozhodl bez rozloučení “zmizet”, tak aby policie nevěděla, kde je a co dělá.
Čas životní změny
Jsem anarchista, tedy rebel. Znamená to pro mě mnoho. Mimo jiné i to, že jsem ohrožován těmi, proti kterým se bouřím. Oproti jiným rebelům to ale my anarchisté máme ještě složitější. Ohrožení nad našimi hlavami visí, ať už žijeme v jakékoliv době a na jakémkoliv místě. V pozici bojovníků proti všem státům jsou anarchisté ohroženi pořád. Během monarchie i teokracie, za fašistické nebo bolševické diktatury, stejně jako i za liberální demokracie. Všichni anarchisté musí žít s vědomím toho, že kdykoliv naši existenci může zasáhnout tvrdý úder státní represe.
I když si to neustálé ohrožení velmi dobře uvědomuji, během dlouhých let anarchistické činnosti jsem dost otupěl své smysly. Některé často opakované formy represe jsem prostě už přestal prožívat tak emocionálně silně. Staly se rutinou. Každou chvíli fízlové násilím rozeženou anarchistickou demonstraci nebo vyklidí squat. Jednou za čas také někdo skončí zadržen policií a za chvíli je propuštěn s pokutou nebo podmínkou. To v anarchistickém prostředí není nic neobvyklého. Člověk díky tomu nemusí hned podléhat beznaději. Jen se občas musí vyrovnat s nepříjemnostmi. Tyhle opakující se nesnáze sem již dávno začal vnímat jako nevyhnutelný následek anarchistické angažovanosti. Člověk prostě musí brát v potaz, že pokud aktivně vystupuje proti státu, ten samý stát mu bude znepříjemňovat život.
Pokud jde o tyto drobné “rutinní” represe, člověk navzdory nim může dál žít docela běžný život. U policie sice bude mít rostoucí složku o svých aktivitách, může se jim ale nadále věnovat. A to i celkem neskrývaně a veřejně. Já takto funguji přibližně sedmnáct let. Policejní dohled, výslechy a podávání vysvětlení. Pobyty v cele. Přestupkové komise a soudy. Pokuty a podmínky. Byla toho kupa, ale nic z toho mi po celých sedmnáct let nebránilo v tom, abych žil neskrytě a účastnil se veřejných aktivit anarchistického hnutí.
Fáze veřejného působení u mě dosáhla vrcholu. Teď přichází fáze skrývaček. Po dlouhých úvahách a s ohledem na současný kontext jsem se rozhodl vytratit z dohledu státní moci. V současnosti v tom spatřuji jediný možný způsob jak ochránit sám sebe před zničujícím úderem represe. Pokusím se nyní nastínit souvislosti a důvody, proč jsem k tomu dospěl.
Bod zlomu
Můj současný postoj zrál několik měsíců. Nepochybuji ale, že až několik dnů před “zmizením” padla ta nejzásadnější rozhodnutí a moje perspektiva začala mít jasnou podobu. Začátek toho všeho se datuje na 28. duben 2015. Den kdy policie spustila operaci Fénix. Tato represivní kampaň namířená proti anarchistickému hnutí se stala určitým bodem zlomu. Přechodem z dlouholeté mírné represe k represi silné. Po prvních raziích skončili 3 anarchisté ve vyšetřovací vazbě. Další přibyl několik týdnů poté. Oficiální verze je, že šlo o snahu eliminovat Síť revolučních buněk (SRB) a levicový terorismus. Je ale nepopiratelné, že SRB funguje dál. Očividné je také to, že represe zasáhla širší anarchistické hnutí i rodiny a přátele anarchistů. Vedle vězněných soudruhů jsou další osoby obviněné z trestných činů a stíhané “na svobodě”. Desítky osob jsou opakovaně vyslýchané a zastrašované. Na některé lidi byly nasazeny policejní týmy sledující všechen jejich pohyb a komunikaci. Toto je situace, která vytvořila velmi dusnou atmosféru.
Zatím co dříve padaly podmínky a pokuty, teď jsou anarchisté zavíráni, a to navíc za velmi děsivých okolností. Někteří soudruzi jsou obviněni z terorismu ve stádiu příprav. Konkrétně z plánování útoku na nákladní vlak s vojenským materiálem. V celé věci však hrají důležitou roli dva policejní agenti provokatéři, kteří infiltrovali jednu z anarchistických skupin. Další soudruh je zase obviněn z útoku na dům ministra Stropnického. Útok zápalnou láhví podle policie proběhl jakožto militantní obhajoba Ruska a Putinova režimu. Pravdou však je, že obviněný anarchista je ruský občan, který sám byl v Rusku perzekvován a v Česku ve svých přednáškách nejednou vystupoval proti Putinovi, ruskému státu a režimu. Obviněnému prostě chybí motiv. Navíc má prokazatelné alibi, že v době útoku byl na jiném místě.
Zkrátka anarchisté v Česku začali být zavíráni na základě absurdních policejních výmyslů a provokací. To je dost velký důvod, abych se jako aktivní anarchista začal obávat, že brzy takové policejní praktiky mohou přivést do vězení i mě. Uvězněn nepochybně může být kdokoliv z anarchistického hnutí. Nabízí se tedy otázka, proč si myslím, že bych to měl být zrovna já. S jistotou to samozřejmě nevím. Jsou ale jisté indicie, které napovídají, že pravděpodobnost je velmi vysoká. Nehodlám to přehlížet či zlehčovat.
Znepokojivá pozornost
V celém Česku byly u výslechů v souvislosti s operací fénix desítky osob. Některé dokonce opakovaně. Mluvil jsem s velkou částí z nich o jejich zkušenostech. Nezávisle na sobě se téměř všichni shodovali v jedné věci. Že jsem osobou, na kterou se při výslechu policie hodně výrazně zaměřovala. Podle důvěryhodných zdrojů se kolem mě dost točily i výslechy a vyšetřování uvězněných anarchistů. Pokud se policie na mě zaměřuje takto výrazněji než na jiné anarchisty, pak to rozhodně není bezvýznamná náhoda. Jistě to má své důvody, které mohou souviset se snahou dostat mě do vězení. Takto orientované výslechy mohou být způsobem, jak získat podklady pro zatykač. Pro člověka už pak není zase tak důležité zda ty podklady budou mít reálné základy, nebo budou výsledkem policejní manipulace s výpovědmi. Tak jako tak by to byl průšvih.
Motivací, proč policie pozornost výrazně soustředí na mě, může být celá řada. Třeba to, že se veřejně angažuji v projektech, které vedou ke sbližování anarchistického hnutí s lidmi dosud stojícími mimo něj. Jsou to třeba aktivity kolem komunitního centra Ateneo nebo Mostecké solidární sítě, které mají tuto tendenci. Policie ve mě může vidět člověka výrazně přispívajícího k popularizaci anarchistických taktik a cílů. Takové osoby policie všude ve světě zpravidla vnímá jako ohrožení pro status quo a snaží se eliminovat jejich vliv.
Pravdou je také, že jsem nejednou – na přednáškách, veřejných debatách i při publikování – otevřeně obhajoval ilegální přímé akce jako integrální součást antikapitalistického odporu. Policie v tom může vidět velké riziko, že bych druhé mohl k takovým ilegálním akcím inspirovat nebo je sám aktivně podporovat. Je taky známá věc, že jsem členem Asociace Alerta, která na internetu reprodukuje komuniké SRB a jiných militantních skupin. Tajemstvím není ani to, že působím jako distributor publikací. Některé obsahují texty skupin a jednotlivců s pozicemi daleko za hranicí legality. Mezi nimi třeba Revoluční boj, Angry brigade,Třídní válka, Animal liberation front, Alfredo M. Bonnano nebo Antonio Tellez. Nesouhlasím sice s některými jejich aktivitami a postoji, ale s naprostou většinou ano. Právě proto publikace s jejich texty šířím a verbálně jim vyjadřuji sympatie.
Říkám prostě nahlas věci, které se mnozí anarchisté odvažují říkat jen potají, aby je okolí neslyšelo. Napomáhám k šíření informací o nezákonných přímých akcích a podněcuji tím ostatní k jejich podpoře. Opakovaně jsem také prohlásil, že jako anarchista se nenechám svazovat zákonnými normami a hodlám jít za jejich rámec všude tam, kde to považuji za legitimní. Nepochybuji, že toto všechno policii silně dráždí a ráda by tomu zamezila. Třeba i za pomoci vězení, když to zatím jinak nešlo.
Nechci přeceňovat své schopnosti a vliv, ale nepochybuji o tom, že to, co říkám a dělám, se policii vůbec nelíbí. Má dost důvodů k tomu mě chtít zastavit. Už jen to, co policie předložila jako motiv razie v Ateneu, je jasný signální praporek. Jakési varování v duchu: “Nepochybuj, jdeme po tobě”. Tehdy mi předložili soudní příkaz k domovním prohlídkám na čtyřech místech, kde jsem trávil dost času. Odůvodnili to podezříváním mé osoby ze založení, podpory a propagace Sítě revolučních buněk. Pokud policie během razie vznáší taková podezření, je důvodné obávat se, že se pokusí podezření změnit na obvinění a tvrdý trest. Nehodlám pasivně přihlížet a čekat, až se to stane.
Sledovačky a odposlechy
Již jsem se zmínil o zvýšené pozornosti, kterou mi policie věnuje během výslechů ostatních lidí. Rád bych zde připomněl, že to je pouze jedna z více oblastí, kde se zvýšená pozornost projevuje. V posledních měcících byla citelná i při mém každodenním fungování. Jak jsem již popsal v předchozích částech mého vyprávění (tady, tady a tady), byl na mě nasazen tým tajných fízlů, kteří se zaměřili na sledování mého pohybu a komunikace. Byly dny, kdy jsem se nemohl pohnout bez jejich přítomnosti. I toto intenzivní sledování zapadá do teorií o plánech na mé zatčení. A zdá se, že neusilují jen o mě. Myslím, že jsou dvě oblasti cílů, které policie chce sledováním dosáhnout.
První cíl: Chtějí rozkrýt vazby a vztahy. Prostě zjistit, s kým se stýkám, co s ním řeším a případně na čem spolupracujeme. Od toho očekávají, že je přivedu k lidem, které pak bude snadnější usvědčit z nezákonné činnosti. Předpokládají, že když otevřeně nezákonnou činnost obhajuji a šířím o ní informace, tak znám i lidi, kteří se jí věnují. Očekávají, že pokud mě budou sledovat, tak je k takovým lidem dovedu a pomohu tím odkrýt, čemu se věnují.
Druhý cíl: Chtějí usvědčit z nezákonné činnosti přímo mě. Sledují mě s očekáváním, že dříve či později udělám něco nelegálního a oni to zaznamenají. Případně že udělám něco, co odkryje mou spojitost s něčím nelegálním, co už proběhlo v minulosti. Obávám se, že i kdyby sledování k tomuto cíli nevedlo, policie si později “důkazy” o mém spojení nezákonnými akty prostě vytvoří. Tím znovu narážím na to, co se stalo anarchistům, kteří na základě pochybných tvrzení policie skončili ve vazbě s obviněním ze závažných trestných činů.
Pokud policie v Česku opakovaně zatýkala na základě očividně vylhaných konstruktů, je velmi snadné uvěřit, že to samé se rozhodne udělat i mně. Již jsem popsal, že policie má motiv, tedy důvody to udělat. Také jsem rozvedl nápadné věci, které mohou být považovány za přípravu k takovému tahu. Tohle všechno mě vedlo k závěru, že jediná možnost, jak takovému kroku zabránit, je prostě se dostat z dohledu policie a státních úřadů. Pokud nebudou vědět, kde jsem a co dělám, ztrácí tím podmínky nezbytné k mému zatčení.
Zatraceně těžké rozhodnutí
Na tomto místě je důležité zdůraznit jednu věc. Jsem si naprosto vědom, že mé teorie o plánech na uvěznění zatím vychází z domněnek. Ty pochopitelně nyní nemám jak potvrdit. Každopádně i kdyby ale byla platná verze, že se mě policie nechystá zatknout, mé odhodlání vytratit se dohledu by zůstalo. Důvodem je vůle zachovat si důstojnost a nenarušené zdraví.
Žít za podmínek neustálého policejního dohledu je prostě dlouhodobě neúnosné. V takové situaci je člověk nejen připraven o své soukromí a důstojnost. Je také vystaven vysokému psychologickému nátlaku, který snadno může podkopat zdraví. Paranoia nebo jiné chorobné stavy mysli jsou u lidí v takových situacích pochopitelným důsledkem. Znám případy, kdy lidé následkem intenzivního policejního sledování museli vyhledat psychiatrickou léčbu. Jejich zdraví bylo podlomeno a možná už nikdy nebude v dobrém stavu. Takové situaci rozhodně chci sám u sebe předejít. I proto tedy raději volím skrýt se před pohledem policie, než abych musel žít v podmínkách permanentního šmírování.
Chci se raději skrývat než sedět ve vězení nebo v psychiatrickém ústavu. Vidím před sebou nyní jenom tyto tři možnosti a proto je má volba jasná. Zmizet, dokud to jde. Tvrdím-li, že je má volba jasná, neříkám tím, že je snadná. Je zatraceně těžké rozhodnout se bez rozloučení “zmizet” a přijít tím o kontakt s lidmi, se kterými jsem byl ve spojení dlouhé roky. Takové rozhodnutí je ale výsledek logického zhodnocení situace. Je to také impuls pudu sebezáchovy.
Samozřejmě, že bych raději dál žil neskrytě v těsném kontaktu se všemi lidmi, které mám rád. To teď ale prostě není možné. Rozhodnutí odloučit se od přátel a rodiny, je důsledek situace, do které mě zatlačili mí nepřátelé. Rozhodně nemám v úmyslu jim to odpustit. Skrývám se před jejich pohledem také proto, abych mohl nerušeně plánovat další boj. Abych mohl podrývat to, co oni reprezentují. Zkrátka mizím-li z dohledu policie a úřadů, neznamená to, že přestávám být součástí anarchistického odporu.
Poslední slova této kapitoly posílám těm, které mám rád. Ztrácím-li se teď z pohledu vás všech – přátel a rodiny, neznamená to, že vás opouštím! Teď se sice nevídáme a nekomunikujeme spolu. Jste ale stále důležitá součást mého života. Nepochybuji o tom, že i já jsem nadále důležitá součást toho vašeho.
Mám vás moc rád. Myslím na vás a chybíte mi.
(Lukáš Borl – září 2015)
zdroj: http://asociacealerta.noblogs.org/post/2015/10/24/zapisky-burice-zmizeni-z-dohledu-statni-moci/#more-8812