Dne 28. 7. 2015 jsem se rozhodl vymočit na vrata Pankrácké věznice. Tedy na vstupní bod místa, kde je vězněný jeden z anarchistů, co uvízli v policejní síti během policejní operace fénix. Vrata sem pomočil během solidární demonstrace na podporu nejen tohoto anarchisty, ale i ostatních, co jsou ve věznicích nebo jsou jinak perzekvování. Tento kontext mému činu dodává politický obsah. Nešlo tedy jen o prosté uspokojení biologické potřeby vylučovat moč. Byl to akt politického protestu. Přesněji řečeno bylo to praktické vyjádření mého anarchistického postoje.

Jako anarchista usiluji o společnost bez tříd a institucí nadvlády. Usiluji o stav společnosti bez hierarchie, vykořisťování a ohromných sociálních rozdílů. Zkrátka bez toho, co je typické pro kapitalismus ve všech jeho variacích. Takový společenský stav je pro mnohé možná naivním a nereálným snem, stejně jako pro anarchisty je jím bláhová představa trvalé udržitelnosti kapitalismu, který při neustálé expanzi naráží na objektivní limity planety Země.

Je to dominance buržoazní ideologie i nedostatek představivosti a odhodlání, co brání uskutečnění anarchistických představ o rovnostářské společnosti zbavené pout centralizované moci. Myslím, že anarchismus je reálná, trvale udržitelná alternativa. Může se však plně rozvinout jen navzdory státům ve všech jejich podobách. Jsou to právě státy s celým svým represivním aparátem a byrokratickými institucemi, kdo zajišťuje pokračování kapitalismu a všeho negativního, co plodí – chudoby, strádání, nesvobody, odcizení, destrukce ekosystémů a vykořisťování v námezdní práci. Věznice jsou jedním z celé řady nástrojů, které tvoří celkové soustrojí kapitalistického systému. Pokud na věznici močím, je to jeden z mnoha způsobů, kterým lze vyjádřit můj vztah k vězeňské praxi i všemu co pro mě vězení symbolizují.

Ve vězení nyní po celém světě sedí mnoho anarchistů a anarchistek. Byli zavřeni, protože tím, co říkají a dělají, podrývají stabilitu nesvobodného světa ve kterém žijeme. Kapitalismus a státy brání svou existenci perzekucí a vězněním těch, co jim vzdorují nebo se odmítají podřídit diktatuře kapitálu. Dělají zkrátka to, co já jako anarchista nehodlám akceptovat. Na pankráckou věznici jsem se vymočil, abych připomenul a vyjádřil, co k věznicím cítím. Co cítím ke světu, který hájí. Cítím k nim absolutní pohrdání a ryzí nepřátelství. Močím na prahu nepřátel, abych tímto symbolickým aktem vyjádřil pohrdavý vztah, který k nim zaujímám.

Vězení slouží jako strašák pro nespokojené a nepřizpůsobivé – pro všechny, co touží po skutečné svobodě. Je to nástroj integrace do kapitalistického koloběhu. Vězením nás mocní neustále straší a vysílají nám varovný signál: Buďte poslušní, nechte se vykořisťovat, držte hubu a krok, jinak přijde trest. Na to já říkám: Nenechám se svázat vašimi hrozbami. Budu dál močit na budovy, které jsou součástí útlaku a vykořisťování. Budu močit na věznice, úřady i policejní stanice…

U pankrácké věznice mě při močení dopadla policie a můj protest ukončila hrubou silou. Zatkli mě a tloukli. Odnesl jsem si z cely několik ran na hlavě a pohmožděnou ruku. Odnesl jsem si ale také posilněné odhodlání pokračovat v boji. Můj penis bude dál hrozbou pro vězeňská vrata. Mé činy budou dál hrozbou pro soustrojí útlaku.

Lukáš Borl