“Příběh eskortovaného č. 8”  je upřímné vyprávění jednoho ze zadržených 28.4.2015:

Jsem jeden z jedenácti lidí, kteří byli ozbrojeně přepadeni, oloupeni a uneseni organizovanou skupinou zvoucí se “Útvar pro odhalování organizovaného zločinu”. Na mém únosu spolupracovalo asi deset civilně oblečených policistů, kteří mě odvlekli z bytu mých přátel k mému domu. Zatímco jsem byl spoután, můj dům za asistence dalších 24 těžkooděnců se samopaly kompletně prohledali a oloupili mě o řadu důležitých věcí, které jsem nucen používat k fungování v této společnosti. Další den po noci v cele, pokusů mě donutit vypovídat a bez pořádného jídla jsem byl bez obvinění propuštěn v Praze. Vykopli mě na ulici 250 km od mého domova bez telefonu. Mí přátelé o mě měli strach, protože jsem jim nemohl dát vědět, že jsem v pořádku a v dobré náladě. Mnoho mých věcí stále zadržují a nechtějí je vrátit.

Cílem policie byli weby, které pouze informují o nepohodlných názorech a činech. Chtějí zastrašit všechny, kteří by se opovážili publikovat informace o činnech, které by mohli inspirovat další lidi. Jak se nazývá použití nebo hrozba násilím civilnímu obyvatelstvu pro dosažení partikulárního politického cíle? Terorismus! Útvar pro odhalování organizovaného zločinu udělal právě to, co normálně dělají teroristé. Zastrašuje civilní neviné lidi od naprosto legálních aktivit.

Nic z toho, co hledali nenalezli (jedinou radikální tiskovinu či na zdi nalepenou samolepku, ani sebemenší zbraň nebo výbušninu). Naprosto nic. Muselo to pro ně být velké zklamání. To samé je čeká pokud se jim povede rozšifrovat můj počítač nebo až si prohlídnou mé elektronické data. Mé zatčení jim bylo jistě více ke škodě než užitku.

Pro mě bylo jejich přepadení hračka, protože jsem se na jejich příchod psychicky připravoval již od doby, kdy redakci GreenAction dorazilo první prohlášení o osvobození stovek norků na kožešinové farmě v Dolní Cerekvi.Již to bylo několik měsíců, co jsem četl Burning Rage of Dying Planet, kde bylo popsáno vše, co bude následovat do nejmenšího detailu. Věděl jsem, že již nemohu po nocích kreslit na billboardy nebo malovat cyklostezky. Asi jen stěží lze popsat jak se člověk cítí s vědomím absolutního sledování. Při každém zaštěkání psa jsem se probouzel a vyhlížel je z okna. Při psaní každého emailu a sms jsem si říkal, že o mě již vědí více než mnozí mí přátelé. Připadal jsem si jako Winston Smith pod neustálým dohledem Velkého Bratra. Ovšem tak si připadám stále, protože vím, že nepolevili ve snaze mě donutit, abych jim povědel to, co ve skutečnosti nevím. Nevím, kdo jsou ti, kteří riskují vlastní svobodu, aby ji umožnili jiným. Nelituji ničeho, co jsem udělal, ani toho, proč si mě vybrali. Udělal bych to znova.

Ač jsem se s policií neformálně bavil, do protokolu jsem vypovídat odmítl. Snažili se mě přesvedčit ať vypovídám proti sobě. Ale výslech začal prakticky již v autě při několikahodinovém převozu do Prahy. Lži policistů o tom, že oni jsou jenom „eskorta a o mě nic nevědí“ byly velmi průhledné, když mi pět minut předtím tvrdí nějaký detail z mého osobního života. Rozhodl jsem se využít příležitosti vytvořit jim o mě právě takovou představu jakou jsem chtěl, v případě že bych byl obviněn by to bylo rozhodně výhodný. „To je divný anarchista,“ si musel říkat policista, který ode mě slyšel přednášku o geopolitickém významu EU pro ČR.

Detaily o neoprávněnosti domovní prohlídky v mém případě budu nejprve řešit s právníkem. Stejně tak o obsahu neformálního pokecu s policií prozradím více třeba někde jinde a jinak. Rozhodně je pravda, že se jednalo o pohybování na tenkém ledě, ale kombinace strachu a zvědavosti vyhrála. Určitě lze spekulovat o vhodnosti tohto postupu, ale minulost už změnit nemohu. Držel jsem se zásady sdělit obecně známou věc nebo něco, co se týkalo mých osobních názorů (nebo názorů, které jsem chtěl, aby si o mě mysleli). Co se týkalo jiných osob, jsem se nevyjadřoval. Došlo mi, že Síť revolučních buněk byla v mém případě jenom záminka pro soudce, skutečně chtěli vědět informace o dvou různých skupinách: Animal Liberation Front a Animal Rights Militia. To byl skutečný důvod mého únosu.

Samozřejmě další den při dalším neformálním výslechu se třemi zakuklenci došlo také na Síť revolučních buněk, o které jsem jim řekl můj názor. Toto bude možná pro některé zklamáním, ale je pravda, že sám sebe nepovažuji za anarchistu, ač by mě tak mnoho lidí možná zařadilo. Stejně tak se nemohu ztotožnit s prohlášeními SRB. Prostě sám sebe nemůžu zaškatulkovat tak snadno. Stejně tak postrádám význam toho zapalovat mýtné brány. Nicméně, a to jsem řekl také jako jednu z mála pravdivých věcí policii, „když někdo zapálí policejní auto, tak kvůli tomu rozhodně nepláču.“ Ne netvrdím, že je zapalování policejních aut nějak konstruktivní, ale měl bych z toho radost i kdyby to udělali náckové. Takže jak jsem si poprskal monitor poté, když jsem se dočetl o vyhořelé policejní dodávce v Praze, si můžete lehce představit. Ne že bych to chtěl schvalovat, ale poděkovat za projev solidarity bych chtěl.

Každopádně chci aby jedna věc o mých přesvědčeních byla jasná. Jsem proti kapitalismu a bolševismu, stejně tak jako proti všem diktátorským a utlačovatelským režimům. Jsem proti fašismu, rasismu, sexismu, specieismu a jakékoliv jiné formě diskriminace. Podporuji přírodní národy v boji za zachování jejich teritorií a práva na sebeidentifikaci. Stavím se proti fosilnímu průmyslu, který nadále prohlubuje sociální nerovnost skrze dopady ničivých klimatických změn. Věřím, že dokud všichni nebudeme svobodní, nebude nikdo svobodný. Pokud je toto terorismus či extrémismus, pak jsem z něho naprosto vinnen.

Škody, které vznikly mě osobně, jsou směšné. Uloupený počítač, telefon, dvě simky, dva flash disky a kamera. Dva ztracené dny svobody bez pořádného jídla. Nákup nového telefonu a jízdenky domu z Prahy, vystrašení přátelé a chvilkový pocit nejistoty. Vím, že pro mnohé nebylo toto ozbrojené přepadení, oloupení a únos tak snadné a mnozí jsou stále vězněni. Ač některé z nich považuji za lehkovážné, jsem přesvědčen, že nejsou tím, za co je vydávají. Nejsou teroristi. Podporuji je v jejich boji za svobodu, kterou si podle mě zaslouží.