Stereotyp, stejnost, nudný koloběh, prostě vězení. Petr napsal následující řádky o takovém normálním odpoledni ve vazební věznici Ruzyně, kde mimojiné popisuje, že i za zdí věznice neztrácí touhu po svobodě. Po svobodě, kterou necítil ani venku mimo kriminál.

Život ve věznici je sice zdánlivě fádní, věčně se opakující cyklus zaběhnutých rituálů, přesto, stejně jako kdekoliv jinde, je to život. Ženoucí se kupředu s energií a s věčným hledáním svého smyslu.

Po obědě snědeném z plastových misek mají vězni takzvané osobní volno. Můžou zůstat ležet na kavalcích nebo se snažit číst knihy a noviny tisíckrát přečtené. Další možností je sportovní nebo kulturní “vyžití”. Podle toho, jaký je den, můžou se odebrat do cely s rotopedem, popraskaným terčem na šipky nebo, pokud mají štěstí, na celu s televizí. Je to v době, kdy většina televizních kanálů nevysílá žádné filmy, a tak si mohou vybrat z brakových DVD jeden, dva tituly a doufat, že se stařičký přehrávač nezakousne hned po prvních minutách. Ale i když zakousne, vlastně to nikomu moc nevadí. Ty dvě, tři hodiny všem slouží jako čas, kdy se potkávají, mluví spolu a snaží se nasytit svou potřebu po mezilidském kontaktu. Je to pro všechny jedna z mála možností, jak si zachovat alespoň nějaké sociální vazby. Vězni vypráví o svých osudech a kauzách, snažíce se nalézt u ostatních trochu pochopení, no a samozřejmě i naděje. Chodím rád mezi vězně. Po prvním měsíci, kdy jsem nesměl nikoho potkat ani na chodbě, si celkem užívám ty chvilky, kdy mohu naslouchat jejich vyprávění a případně jim i podle svých možností trochu ulehčit jejich nezáviděníhodnou situaci. A jak jinak, debaty se mnohdy od osobních příběhů stočí i k obecnějším tématům. K politice, filozofii, sociálním otázkám. Je velice podnětné seznamovat se s životními filozofiemi lidí, kteří z různých důvodů překročili hranice toho, co současný systém určil za zákonné. Přitom naprostá většina z nich přijímá hodnoty, které jsou tím, co udržuje celý systém v chodu. Honbu za majetkem, konzumní způsob života a akceptaci uměle vytvořených autorit. Možná by si někdo myslel, že tito lidé mají touhu po obohacení či majetku větší než běžná společnost. A proto přemůžou snáze strach z potenciálního trestu. Ale to rozhodně není pravidlo a možná bych se nebál říct, že je tomu spíše naopak.

Samozřejmě se mnohdy dostaneme i k tématům příčin toho všeho. V tu chvíli je tolik patrná jejich touha po opravdové svobodě, a to nejen v souvislosti se současným pobytem v kriminále, ale jako ideálního stavu celkového života každého jedince. V takový okamžik se odkrývá podstata každého. Už nepatří mezi jejich sny poslední model BMW a tučné konto v bance, ale svobodný život nesvázaný a neomezovaný nejen falešnými autoritami, ale ani honbou za majetkem. V takový okamžik slýchám různé modifikace snů o svobodné společnosti. V mnoha bodech tolik vycházející z idejí, kterým celý život věřím. Snažím se proto, abychom společně dané otázky rozebrali trochu důkladněji. Někdy se to podaří, někdy ne. Některé debaty však nejsou příliš vzdálené “diskusním setkáním”, co léta pořádáme. A je to naprosto identické, jako když diskutuji s lidmi na pracovištích, školách či v sociálně vyloučených lokalitách. Pod různými slovy a formulacemi se stále znovu a znovu objevuje ta jasně patrná touha po svobodném životě ve svobodné společnosti. A i když nemusí zaznít ani jednou jméno žádného z anarchistických teoretiků, jejich myšlenky i úvahy vycházejí z lidí samých jako jejich vlastní. V takovou chvíli člověk snadno zapomíná na vězeňské mříže a trestanecký mundůr. V takovou chvíli jsme všichni jen obyčejní lidé toužící po svobodném životě. Diskutující spolu v jedno obyčejné odpoledne.