Na email nám přišel další příběh policejní buzerace, tentokrát o to pikantnější, že detailně popisuje evidentně protiprávní vyslýchací praktiky policie. Neděláme si iluze, že by policie jednala jinak. Příběh je jen dalším z důkazů, že se policie neštítí použít taktiky npřipisované STB, o kterých se někteří mylně domnívají, že se již nepoužívají. Naopak, zkušenosti pisatele se mohou týkat každého z nás, proto považujeme za důležité je šířit a být připraveni na policejní buzeraci.

Drazí přátelé,

se zájmem jsem si na vašem webu přečetl články o nelegálních domovních
prohlídkách a dalších buzeracích ze strany policie a rozhodl jsem se
podělit s vámi o své čerstvé zkušenosti s policií ČR. O poslání policie si
asi jako anarchisté velké iluze neděláme, pro někoho by ale mohlo být
překvapivé, jaké ilegální a totalitní praktiky dnes “ochránci zákona”
používají. Hlavním důvodem proč vám píšu je ale to, že jsem se dopustil
několika hloupých chyb. Ty částečně pramenily z mé rodinné situace, z velké
míry ale za to mohla má neznalost zákona, hlavně toho, co si policie může
dovolit. Nechci, aby stejné chyby musel opakovat někdo další, proto bych
rád na svém příkladu ukázal, co na vás policie může zkusit a co v takovém
případě nedělat.

Vše začalo 15.3.2016, když mi na můj soukromý mobil z čísla 702126051
zavolal jakýsi pan Svoboda od policie a požádal mě, abych se dostavil k
výslechu. Po mém příchodu na stanici ve Zlíně, se mi onen údajný pan
Svoboda začal velice omlouvat, že mě volá kvůli naprosté hlouposti, ale prý
v Bystřici koncem minulého roku došlo ke krádeži auta a ve výpisech od
operátorů jim prý moje číslo vyjelo jako jedno z mnoha čísel, která se v té
době v okolí pohybovala. Úřední šiml prý vyžaduje, abych byl vyslechnut.
Celá věc byla dost podezřelá, do Bystřice totiž nejezdím a nevím, kde by se
tam vzalo moje číslo. Když jsem se ptal, kdy přesně se to mělo stát,
policajt mi nebyl schopen odpovědět a místo toho se mě vehementně snažil
rozmluvit o soukromých věcech fintami jako: „Já vás odněkud znám, nechodil
jste do Golemu?“ Nakonec jsme sepsali protokol, že jsem v Bystřici nebyl a
nevím, kde se tam vzalo mé číslo. Chyba první – nevzal jsem si kopii, chyba
druhá na dotaz policisty jsem uvedl i své přechodné bydliště a zaměstnání.
Celý tento výslech se ukázal jako habaďura, která měla za cíl pouze zjistit
mé osobní údaje. Jestli vás někdy policie předvolá pod nějakou podobnou
záminkou, buďte opatrní a neříkejte nic co nemusíte! Asi by si to zjistili
i jinak, ale proč jim to usnadňovat?

Ten samý den večer jsem si při návratu z vycházky se psem všiml, že naší
ulicí projíždí podezřele pomalu šedomodrá dodávka a zaparkovala poblíž
našeho domu. Když jsem došel k brance, vystoupil z dodávky (SPZ je
pravděpodobně 4AJ 3315) mladý policista, který předtím seděl v kanceláři s
oním údajným Svobodou a oslovil mě. Nechtěl jsem děsit otce své přítelkyně,
který u toho byl přítomen a tak jsem s policajtem bez ptaní poodešel k
dodávce, do které jsem pak i nastoupil. Čekal jsem, že budu odvezen k na
stanici k výslechu, místo toho mě vyvezli za město, na místo, kde už nebylo
pouliční osvětlení, tam pro efekt ještě zhasli světla a v nastalé tmě
začali s otázkami. Ptal se hlavně arogantní policajt, který seděl vepředu a
neviděl jsem mu do obličeje. Na první otázku: „S kým hraješ v kapele?“ jsem
neodpovídal, protože po tom policii nic není. Po tom rozcvičovacím dotazu
jsme se dostali k tomu, co ho asi zajímalo doopravdy – mí kamarádi Aleš a
Lukáš. Odpověděl jsem, že jsem je víc než rok neviděl a ani před tím jsem s
nimi moc v kontaktu nebyl a nemám tedy žádné informace, které by mohly
policii zajímat. Tato argumentace se mi zdála správná, protože je pravdivá
a těžko může někomu ublížit, zpětně si ale myslím, že jsem měl hned na
začátku rozhodně odmítnou vypovídat. Má odpověď totiž stále nabízí prostor
k dalším otázkám: „Nás zajímá i to před tím.“ Kromě mých kamarádů je
zajímali ještě stránky jailbreaking a Černá internacionála.

Mé odpovědi se asi policajtovi nelíbily, takže začalo vyhrožování: „Mohli
bychom tě obvinit za nějaké tvé překlady, které jsi dělal“ a sliby: „Řekni
nám co chceme a už o nás neuslyšíš“. Já jsem si trval na svém: „Kluky jsem
dlouho neviděl, o ničem nelegálním nevím a k tomu, jestli jsem někdy něco
překládal, nebo ne, se vyjadřovat nebudu“. Kolotoč stejných otázek a
odpovědí, stejných slibů i výhrůžek se párkrát zopakoval, pak mě odvezli
zpět domů.

Poučení: na podobné akce policie nemá právo, pokud vás chce vyslechnout, má
vás předvolat, a ne vás vozit po nocích někde po lese. Je lepší se do
žádných diskusí nepouštět a hned jasně odmítnou vypovídat.

Doufal jsem, že to prostě zkusili a když viděli, že jim nemám co říct, dají
mi pokoj, měl jsem ale zřejmě být jistější a rozhodnější, po týdnu se totiž
u mě v práci opět objevil stejný mladý úlisný policajt. Snažil se
pokračovat v roli toho hodnějšího („Kolega je moc hrr, chtěl tě hned
obvinit, ale já dávám tři šance“). Tím na mě velký dojem neudělal. Jednak
si nemyslím, že by mě policie měla za co stíhat, jednak vím, že podobné
výhrůžky zkoušeli i na jiné soudruhy a beru to jako policejní folklor. Do
stejné škatulky řadím i další fintu: „Myslíš, že ostatní mlčeli? Jak bych
se k tobě jinak dostal?“ Na to, aby zjistili mé číslo, by jim stačilo se
podívat do adresářů mobilů, které mým kamarádům sebrali před rokem v rámci
operace Fénix.

Hovor měl podobný průběh jako minule, když jsem ale trpělivě opakoval
stejné odpovědi, začal přicházet s čím dál absurdnějšími požadavky, jako
abych mu sepsal seznam věcí, které jsem překládal, abych se zkusil poptat,
kdo dělá jaké stránky a sepisoval mu, co se kde píše, abych sepsal vše, co si
pamatuju z časů AKA atd. To jsem odmítl, jednak je to dávno a jednak nejsem
spolupracovník STB, abych sepisoval podobné reporty. Nakonec tedy zkusil
prasáčtější metodu: „Chceš se ženit, čekáte dítě, mám jít za tvojí a za
tchánem? Mám ti udělat peklo? Rozbíjet rodiny to my umíme, kolega si v tom
přímo libuje“. Zopakoval jsem, že mu nemám co říct. Sotva za hodinu mi
došla zpráva od mé těhotné přítelkyně, že jí volal jakýsi Dvořák.

Jak jsem následně zjistil, fízl (od této chvíle už se slušnější slovo
použít nedá) jel k nám domů, kde odchytil otce mé přítelkyně a z jeho
telefonu jí pak volal. Samozřejmě ji to velice rozrušilo. Aby bylo jasno,
má přítelkyně anarchistka není, o mých kamarádech ani dalších věcech nic
neví a její výpověď je v tomto směru pro policii naprosto bezcenná. Celá
iniciativa údajného pana Dvořáka tedy měla jediný smysl – vydírat mě tím,
že bude děsit mou těhotnou holku, nebudu-li vypovídat.

O další týden později se v práci objevil zas. Tentokrát mi vyhrožoval, že
mi udělá problémy v práci, bude si mě stále předvolávat k výslechu
(„odtáhnu si tě ze svatby i od porodu“). To už byl poslední impulz, abych
začal celou věc řešit. Obrátil jsem se na právničku, která se nestačila
divit, když o podobných praktikách slyšela. Potvrdila mi, že na něco
takového policie opravdu právo nemá a veškeré výslechy mají probíhat
oficiálně, má být sepsán zápis a jakékoliv „popovídání mimo záznam“
mám jednoznačně odmítnout. Je to zvláštní, ale od doby, kdy jsem si opatřil zastoupení
advokátkou, po policii není ani vidu ani slechu, zřejmě jsou si velmi dobře
vědomi, že jsou to oni, kdo jednal protiprávně, o nějakém morálním aspektu
ani nemluvě.

Nevím, co se policie snaží mým přátelům přišít (velká část dotazů směřovala
na provoz internetových stránek a jestli po mně chtěli mí přátelé nějaké
překlady), jsem si ale stoprocentně jistý, že mí přátelé mají dobrý
charakter a nikdo z nich by se kupříkladu nesnížil k tomu, aby děsil
nevinnou těhotnou holku. Svůj názor na to, kdo je skutečný zločinec, mám
zcela vyjasněný.

Závěrem bych chtěl moc poděkovat lidem z ABC a Antifénixu za všechno, co
dělají. Chci popřát hodně štěstí, sil a odvahy všem pronásledovaným a
šikanovaným aktivistům. Nenechejme se zlomit!