Policejní operace Fénix namířená na údajné levicové extremisty postihla také rodinné příslušníky zadržených. Přinášíme rozhovor s Pavlou B., sestrou jednoho z podezřelých.
Zítra, v pátek 28. srpna, to budou čtyři měsíce od obřího policejního zátahu proti takzvaným levicovým teroristům. Jak jste se dozvěděla, že váš bratr je jedním z hlavním podezřelých v kauze Fénix?
Dozvěděla jsem se to, až když mě kontaktovala jedna novinářka, která mi sdělila že můj bratr je „terorista“. Byla jsem zrovna v práci. Musím říct, že na ten den nikdy nezapomenu. Musela jsem odejít domů, zoufalství mě ochromilo natolik, že jsem nebyla schopna s nikým mluvit. Jela jsem k nám domů, abych to matce raději řekla osobně. Nejde asi popsat, jakou paniku v ní tato zpráva vyvolala…
Jaká byla vaše první reakce na informace o údajných podezřeních spojených s osobou vašeho bratra?
První reakce se odvíjela od informací, které jsem měla a které mi byly sděleny přes redaktorku jednoho deníku: „Váš bratr byl zatčen na kolejích, kde chtěl spáchat teroristický čin společně s Petrem a Sašou. Chtěli hodit zápalné láhve na vlak s vojenským materiálem.“ Začala jsem bratra hned automaticky bránit. Říkala jsem, že není možné, aby byl terorista. Že vím moc dobře, jaký je. Bohužel v té době to byla jen média, kdo nám dával aspoň kusé informace. O tom, že to bylo všechno jinak, než se psalo, a že se řeklo mnoho lží, jsem se dozvěděla až po měsíci. Tehdy poprvé jsem mohla navštívit Martina. Ale od začátku jsem byla přesvědčena, že určitě není terorista.
Jak postupovala policie ve vztahu k rodině zadrženého? Mohla byste přiblížit, jaké jste měla možnosti při zjišťování informací o případu i bratru samotném?
Nejdřív jsme se nemohli Martinovi asi týden dovolat, měl stále vypnutý telefon. Začali jsem mít strach, že něco není v pořádku. Já osobně jsem byla odhodlaná jít na policii a nahlásit ho jako nezvěstného. Ještě předtím jsem zkusila požádat našeho známého, který žije v Praze (zatímco já bydlím v Olomouci a matka ve Zlatých Horách), aby Martina navštívil v bytě, kde žil se svojí přítelkyní. Hned u dveří ho zastavila nějaká paní a řekla mu, že mého bratra zná. Že byl zatčen při nějaké akci. Ta paní byla novinářka z Lidových novin. Aniž by se představila, začala našemu známému klást otázky, a pak i matce po telefonu. Bez jejich souhlasu potom rozhovor upravila a následně vydala.
Nevěřím policii, justice celkově mě velice zklamala. Každý má přece povinnost ze zákona zabránit trestné činnosti v okamžiku jejího vzniku, nikoliv vytvářet vědomě podmínky pro její uskutečnění a ještě to hodit na jiné.
Sama jsem nemohla zjistit, co se vlastně stalo. Hrozně jsem se bála. Po téměř hodině telefonování jsem šla na olomouckou služební stanici Státní policie. Jejich reakce byla nepochopitelná a vypadala asi takto: „Nic vám neřekneme, není to naše povinnost, zavolejte si tam a tam…“ Hledělo na mě asi deset strážníků přes sklo, nikdo nechtěl nic říct. Nakonec po mém nátlaku a neústupnosti potvrdili zatčení Martina i jeho umístění ve Vazební věznici Ruzyně. Nic jiného už nechtěli říct. Byla jsem požádána, ať odejdu.
O kauze Fénix pravidelně informovaly a dodnes informují právě Lidové noviny. Původně celý případ vykreslily dost děsivě. Mluvily o teroristických sítích po celé republice. Nakonec však ve vazbě přebývají už jen dva lidé. Jak vnímáte roli médií v celé kauze? Poznamenala honba za „levicovými extremisty“ nějak i vás?
Ano, Lidové noviny, respektive jejich web lidovky.cz, hrály v tom všem dost velkou roli. Myslím si, že média vycházela z informací, které jim dal někdo od policie. Podle mě novináři dostali informace jen takové, aby to pomohlo utvářet dojem teroristické sítě. Pak to ještě přibarvili a měli báječný scénář, který lidé četli. Některé to děsilo, jiné rozhořčilo a pouze minimum lidí tomu nevěřilo. Cílem bylo upoutat a možná i vyvolat strach. Byl to mediální hon, nic jiného. Nevěděla jsem komu věřit, a komu ne. Uzavřela jsem se a odmítala jakékoliv rozhovory.
Jak by policie podle vás měla postupovat, aby se veřejnost dozvěděla o kauze co nejvíce?
Podle mě policie ani nechce tuto kauzu podat tak, aby veřejnost znala pravdu. Myslím, že jejich záměrem je vyvolat strach. Současně se jim to hodí i k tomu, že prokážou svou činnost. Pokud by od počátku neuvalili informační embargo a nepouštěli jen to, co chtěli, asi by to vyvolalo ve veřejnosti spoustu dalších otázek.
Na celém případu je několik zvláštních věcí. Ta možná nejproblematičtější se týká postupu samotné policie. Ta přiznala, že na odhalení údajné teroristické sítě kolem vašeho bratra nasadila i dva muže z vlastních řad, kteří se do skupiny infiltrovali. Co říkáte těmto postupům?
Informace které jsem dostávala o celém postupu a praktikách policie, mě děsily. Ano, byly nasazeni dva agenti, kteří se vetřeli do okruhu známých mého bratra, a nebýt právě těchto agentů, s největší pravděpodobností by současná situace nikdy nenastala. V celé kauze hráli právě oni největší roli. Snažili se udělat dojem, že všechno umí, znají, jsou s ostatními na stejné lodi, a přitom za zády ostatních vymýšleli taktiky na diskreditaci. Myslím, že tento postup policie je obecně nepochopitelný, sprostý, nelidský, a je to jedna z otázek, na kterou stále nemám odpověď: proč takhle postupovali?
Během čtyř měsíců, po které je váš bratr společně s Petrem S. držen ve vazební věznici, se případ výrazně posunul. Původně se jejich odhalení spojovalo se Sítí revolučních buněk, to však policie po čase dementovala. Také ze „skupiny teroristů“ vypadl zadržený z Brna, který měl patřit k jádru skupiny. Z celého pompézního zátahu na obří a organizovanou síť zůstává tedy podezření z útoků na vlak, za které hrozí oběma obviněným nadále doživotí. Tušíš, co má policie reálně v rukou?
Nedovolím si jakkoliv spekulovat, na to je to moc citlivé téma. Nicméně si myslím, že toho zase tolik nemají, že přestřelili. Už teď je obecně známo, že s Alešem z Brna se bratr ani Petr neznali. Podezření na žhářské útoky – ať už na auta nebo mýtné brány byla také dementována. Ze všeho byli nakonec vyloučeni. Nepodařilo se tedy prokázat nic. Doposud dokonce nebyly předloženy obhájcům žádné důkazy a samotní agenti ještě nevypovídali. Osobně policii po této kauze nevěřím. Jen mám strach z toho, co je ještě schopna udělat.
Dala vaší rodině policie nějaké odůvodnění, proč Martin stále zůstává ve vazbě – na rozdíl od další obviněné Saši, která je stíhána na svobodě?
Ne. Posílala jsem na Státní zastupitelství společně s obhájcem Martina záruku, ve které jsem uvedla, že ručím za to, že při vyšetřování na svobodě bude k dispozici. Přislíbila jsem, že bude bydlet u mě v Olomouci, kde má i zajištěnou práci. Odpověď byla jednoznačná: „Zamítá se vzhledem k závažnosti trestného činu.“
Setkáváte se s nějakými reakcemi na kauzu ve svém okolí?
Já naštěstí ne, Olomouc je poměrně velké město. Horší to bylo ale s naší mámou. Lidé jí posílali na sociální síť, kde měla svůj profil, odkazy právě na články v Lidových novinách. Reakce byly bohužel nepříjemné a otázky, které dostávala, jí hodně vadily.
Co budete zatím jako rodina dělat? Čeho se nejvíc obáváte?
Snažíme se dělat, co je v našich silách. Osobně se účastním i různých akcí, demonstrací, benefičních koncertů. Náš největší strach je asi přirozeně z toho, že se nepodaří prokázat nevinu všech obviněných. Také, že to mého bratra poznamená a změní ho to.
Proměnil se na základě kauzy Fénix nějak váš vztah k české policii, potažmo justici, a odrazilo se to nějak na způsobu života, který vedete?
Ano, proměnil. Nevěřím policii, justice celkově mě velice zklamala. Každý má přece povinnost ze zákona zabránit trestné činnosti v okamžiku jejího vzniku, nikoliv vytvářet vědomě podmínky pro její uskutečnění a ještě to hodit na jiné – jako to dělali ti dva policisté. Změnilo to můj život hlavně v tom, že mi to otevřelo oči. Můj „klidný a pohodový způsob života“ se najednou změnil v touhu bojovat proti takovýmto křivárnám. Vnímám věci jinak, jakoby z jiného úhlu pohledu. Jakýkoliv pocit bezpečí je pryč. Teď mi připadá, že justice je prohnilá a zkorumpovaná. Lidé, kteří se snaží dát najevo nesouhlas, jsou potrestáni a my tomu musíme přihlížet. Já už se ale nechci dívat a mlčet, když vím, co se skrývá za takzvanou akcí Fénix.