Ahojky všem 🙂
Včera (3.8. pozn. red.) mi volal Marťa, hovor byl teda velice časově omezený – přesně 3 minuty a 43 sekund :-(, ale stihli jsem si říct aspoň pár slov. Slyšel nás v úterý 28.7.15. Hlasy všech se tak rozléhaly, že to musel prý slyšet každý na Pankráci. Neuvěřitelně silně ho to posílilo a povzbudilo. Nedokázal to popsat přesně, ale tiše koukal z okna a každý zvuk i hlas z venku si snažil vrýt do paměti, to štěstí které cítil nemohl vyjádřit. Všem z celého srdce děkuje.Přes tu radost v jeho hlase, jsem i vycítila smutek, možná zoufalství. Povzdechl si na koci hovoru že to nevzdává, ale že je to těžké. Myslím si, že nikdo z nás se neokáže vcítit do jejich situace a do toho, co se uvnitř jejich těla děje. Myslím si že to je boj, a já doufám že nikdo z nich ho neprohraje. V posledním dopise psal, že pokud budu já i všichni ostatní silní a šťastní, bude i on. Že naše společné sny, myšlenky a city nikdy nikdo neuvězní, a že jeho srdce je pořád  svobodné.

Pavla (Martinova sestra)